Proč jsem začala psát blog a proč právě o SAMOTĚ ?

Moc ráda píšu. Je to pro mě terapie. Zpočátku jsem psala jen tak, abych si utřídila své myšlenky. Když jsem prožívala nějaké temné období, zapisovala jsem si všechny pocity, postřehy a stížnosti a tím jsem je ventilovala ven. Bylo zajímavé se k zápiskům časem vrátit a připomenout si, jak hluboká pravda se skrývá za těmito slovy.

  • Čas všechno zahojí.
  • Nic není tak horké, jak to vypadá.
  • Všechno je, jak má být. (Naprosto kouzelná věta).
  • Život je jako mořská vlna, chvíli jsme nahoře, chvíli dole.

Popsala jsem několik sešitů a věřte mi, nebylo to hezké čtení. Ale… bylo to léčivé. Když jsem cítila vztek, smutek, zoufalství, tak tužka ani nestíhala zapisovat mé myšlenky. Je to stejně účinné, jako se vypovídat kamarádce, jen s tím rozdílem, že to navždy zůstane jen mezi námi  a sešitem a také, že si to můžeme po roce znovu přečíst a zjistíme, jak velký kus cesty jsme od té doby urazili.

Trojí užitek

  • Ve chvílích smutku se mi uleví.
  • Když se k zápiskům vrátím s odstupem, dojde mi, jak zbytečné bylo se něčím takovým trápit.
  • Postupně už nemám takovou potřebu se „vykecávat“ do tužky a papíru, protože vím, že to stejně brzy přejde. Tím pádem mám více času na práci, na život a na psaní jiných příběhů.

Psaní jako relax

V dospělosti jsem ráda poslouchala historky starších členů rodiny a bylo zajímavé, že jako malým nám to vyprávěli úplně jinak nebo toho mnoho zamlčeli. Najednou jsem se dozvídala dobrodružné, divoké a někdy i pikantní historky. Verze pro děti byla značně osekaná . Začala jsem si příběhy, myšlenky a své vzpomínky zapisovat a objevila jsem novou vášeň, psaní.

Blogování

Ve správnou chvíli jsem poznala lidi, kteří se zabývají psaním blogů a vrhla jsem se do toho rovnou po hlavě. Byla jsem nadšená, že se mám konečně od koho učit a že to bude zajímavá zkušenost. A taky že ano. Začala jsem objevovat aplikace, programy, informace a také názvy, které jsem do té doby nikdy neslyšela. V naprostém zoufalství jsem pak ve dvě v noci psala své poradkyni.

„Už mi jde z toho hlava kolem. Debugery, hamburgery, tak těch už mám pro dnešek akorát dost. Teď jdu na ty sidebary i když daleko víc by mi dnes prospělo, obejít nějaké pivní bary.“ 

Téma blogu

Původně jsem chtěla psát jen příběhy a vzpomínky a propojit je s mou druhou vášní, fotografováním.

Ale nechala jsem se vést otázkami těch zkušenějších. Čeho si na mne druzí váží, co jsem dokázala, na co se mne lidé nejčastěji ptají, kvůli čemu za mnou nejčastěji chodí pro radu a odpověď byla jasná. Mé blízké okolí ale i to vzdálenější nejvíc zajímá můj současný život a to, co mu předcházelo.

Život samotářky 

  • Jak  se mi to stalo :).
  • Jak  jsem  se zvedla ze dna a dokázala se odrazit.
  • Jak vlastně žiji.
  • Jak zaháním nudu.
  • Jestli mi chybí láska.
  • Jestli je mi smutno.
  • Co dělám o Vánocích a o silvestru.
  • S kým jezdím na dovolenou a na prodloužené víkendy.
  • Proč jsem si nenašla nového partnera.
  • Jestli mi doma chybí chlap.

Není to úplně jednoduché se takto otevřít světu, ale pokud můj blog pomůže třeba jen pár lidem, pak to má smysl. A já alespoň dobře znám rozdíl mezi debugerem a hamburgerem a mezi sidebary a pivními bary.

Solitér je pro mě ten, kdo umí být sám. Může zářit jako diamant nebo působit jako nádherný majestátní strom. Žít jako solitér a samostatně komponovat svůj život je pro mě jistý druh umění. Inspiruji druhé, aby našli nové zdroje štěstí a radosti. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.