Solitér je pro mě ten, kdo umí být sám.
Může zářit jako diamant nebo působit jako nádherný,majestátní strom.
Žít jako solitér a samostatně komponovat svůj život je pro mě jistý druh umění.
Inspiruji druhé, aby našli nové zdroje radosti a štěstí.
Můj příběh
Dnes je můj život plný pohody, spokojenosti, rozmanitosti a pro mě velmi důležité jistoty.
Každý den se těším na něco nového, dokáži se bláznivě nadchnout a můj seznam toho, co chci zažít, co chci poznat, které země chci navštívit je hodně dlouhý .
Život Samotářky nebyl na seznamu mých přání, ale nakonec jsem jejímu kouzlu podlehla natolik, že dnes s úsměvem říkám.
- Samota je dar a ten, kdo se naučí žít s paní Samotou, pozná to, co ostatním lidem zůstane utajeno.
- Samota je cesta do hlubin naší duše, kde zjistíme, kdo doopravdy jsme a co chceme.
- Samota je nejlepší přítel a je to prostředek, který mě osobně dovedl k naplnění těch nejskrytějších snů a přání.
Vyprávím svůj příběh samotářky a popisuji svou cestu samotou jako žena po rozpadu vztahu, matka dětí, které opouštějí hnízdo a osamělý člověk v neznámém městě, pracující z domova.
Inspiruji druhé aby se samoty nebáli, získali z tohoto období co nejvíce a našli nové zdroje radosti a štěstí .
Jak to začalo
Dříve jsem měla kolem sebe pořád plno lidí. Manžela, děti, přátele, rodinu.
Pracovala jsem jako manager komerční budovy a i tam jsem se pořád pohybovala mezi lidma.
Jak moc jsem si přála být alespoň chvíli sama.
Přání jsou ale zrádná a často se plní tak, jak jsme to teda vůbec, ale vůbec nechtěli. A tak se stalo, že děti postupně opouštěly hnízdo, manželství se rozpadalo a já přišla o práci.
Zůstala jsem bez – bez - bez. Všeho a všech.
Ujasnila jsem si priority. Musím někde bydlet, něco jíst, platit dluhy, které jsem si odnášela z manželství a na to potřebuji peníze. Žila jsem na Ostravsku, kde to s pracovními možnostmi nebylo jednoduché. Nezbývalo nic jiného než rodné město opustit a začít od nuly v Praze. Ve věku, jak já s oblibou říkám, kdy už jsem měla několikrát přetočený tachometr.
Veškerý svůj majetek jsem naložila do osobního auta a vyrazila jsem.
Kdybych tehdy měla věšteckou kouli, přiznám se, že bych do toho nešla.
Sama v neznámém městě
Ocitla jsem se úplně sama v cizím městě, s cizíma lidma a bylo mi hrozně.
Ta nejhorší část ale teprve přišla. Moje nová firma po šesti týdnech zakázku zrušila a já byla uvězněná na místě, kde jsem skoro nikoho neznala. Bez přátel, bez rodiny, bez práce, bez peněz a navíc bez možnosti se vrátit.
Dostala jsem se do fáze, kdy se mi opravdu moc stýskalo po všem z minulosti. Kdybych tehdy mohla, vrátila bych všechno zpět, protože stesk a smutek byly nesnesitelné. Dobře si pamatuji ten pocit. Slyšela jsem i tlukot vlastního srdce a to ticho, to bylo šílené. Cítila jsem se opuštěná, zapomenutá, nemilovaná a naprosto zbytečná.
Nikdy předtím jsem netušila, jak je pro mě důležitá taková maličkost jako třeba potkat na ulici někoho známého a říct mu "Ahóóój jak se máš?"
Všechny tváře na ulici byly neznámé. Všechna místa byla pro mě neznámá. Nic - kde bych se napojila vzpomínkou. Žádný záchytný bod. Nic, kde bych nasála něco hlubšího z mé minulosti. Jen prazdnota a neznámo.
Co budu dělat ?
Naštěstí první sloveso na mém seznamu je:
NEVZDAT SE ! NIKDY SE NEVZDAT !
DOKUD NEVYZKOUŠÍM VŠECHNY MOŽNOSTI.
A tak po prvním šoku a proplakané noci přislo rozhodnutí.
Najdu si jinou práci, splatím dluhy a do tří let začnu žít život podle "svých" představ. To byl ten lehčí úkol.
Těžší úkol byl, čím to prázdno uvnitř sebe vyplním a čím rozzářím svůj osobní život. Tehdy jsem si ještě myslela, že potkám nějakého pana Božského a tím se to vyřeší. Nestalo se tak a já dostala příležitost, naučit se být šťastná ve vztahu sama se sebou.
Vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem formou pokusů a omylů, krůček po krůčku:
- Postupně samotu poznávala.
- Nenáviděla ji a odháněla ji od sebe.
- Jak jsem ji začala přijímat a učila se s ní žít.
- Jak jsem se naučila samotě rozumět, obdivovat ji a milovat.
A především, jak jsem se naučila nepromarnit toto životní období, které může, ale nemusí jednoho dne skončit.
