Když samota přestane být téma

Jsou období, kdy víme přesně, kdo jsme. A pak přijdou chvíle, které to celé promění.

Když jsem začala psát svůj blog pro SOLITÉRKY, byla jsem v období, kdy jsem se konečně cítila dobře sama. Bylo to pro mě tak radostné období, že jsem o tom chtěla psát každý den.

Můj život se tak změnil od základu. Nehledala jsem nikoho, kdo by mě udělal šťastnou – dokázala jsem to sama. Nepotřebovala jsem doprovod na koncert, do divadla, na dovolenou ani na zájezd, a doma už vůbec ne. Byla jsem spokojená tak, jak jsem byla a začala jsem tento svět objevovat ze všech úhlů. A to mi dělalo obrovskou radost.

Pak se v mém životě objevily události, které mi na nějaký čas radost vzaly. Řešila jsem stárnutí mojí maminky, její dlouhý a pomalý odchod, její proměny. Přemýšlela jsem víc nad životem, smrtí, stárnutím. Nad nemocemi, které staré lidi postihují a berou jim radost, důstojnost i schopnost rozhodovat o sobě. Hledala jsem odpovědi.

Ptala jsem se sama sebe, jestli tomu lze předejít.
Jestli vůbec můžeme něco udělat, aby náš život nekončil podobně.

Toto náročné období se podepsalo i na mně. Objevily se u mě zdravotní potíže, nebyla jsem tak výkonná ani odolná, byla jsem podrážděná. To vše vyústilo v můj odchod z práce, kde jsem působila 12 let.

Nějakou dobu jsem mohla zůstat doma, a tak jsem zůstala. Pět měsíců jsem nabírala síly, abych mohla zase normálně fungovat. Když jsem si našla novou práci, moje energie byla zase zpět – a já jsem se začala zajímat o úplně jiné věci než o to, jak žít šťastně sama.

Být solitérkou pro mě bylo stejně samozřejmé jako to, že jsem žena.
Přestávalo mi dávat smysl o tom psát, protože to pro mě bylo přirozené.
Jestli jsem do té doby říkala, že jsem možná otevřená vztahu, přestala jsem být.
Už jsem si to neuměla představit.

Lidé hledají svou spřízněnou polovičku, svou spřízněnou duši. Někoho, kdo se o ně bude starat a někoho, o koho se budou starat oni. U mě tyto důvody zmizely. Stala jsem se celkem. Byla jsem obojím. Starala jsem se o sebe a bylo o mě postaráno. Naučila jsem se sebelásce tak dobře, že jsem své srdce zcela naplnila.

Někdo to může nazvat sobectvím. A klidně může. Já to však nazývám naplněným solitérstvím

Jak mi přestávalo dávat smysl o tom psát, nepsala jsem. S odchodem mámy, s mým přibývajícím věkem a s obnovou sil po náročném období jsem se začala velmi zajímat o to, jak si energii udržet, jak se vyhnout degenerativním onemocněním stáří a jak zůstat co nejdéle fyzicky i mentálně v pohodě.

A tehdy jsem pochopila, že se musím začít zajímat o něco jiného. A to do hloubky.

Hledala jsem informace o tom, jak si energii udržet.
Jak zpomalit procesy, které nás oslabují. Co to způsobuje.
Jak zůstat co nejdéle fyzicky i mentálně v pohodě.

A o tom chci i psát. Ne, každý den, ale občas. O longevity. O tom, co čtu, poznávám a zkouším. Pro sebe – a pro ty, kteří to mají podobně.

Nebudou chybět ani úvahy a fotografie z mých toulek, moje zážitky a prostě to, jak tu teorii žiji v praxi.

Každý den, když něco dělám, pokládám si otázku:

Jaký vliv to má na můj život? Jak být plná energie, radosti a zvědavosti i ve vyšším věku?

Takže už se dnes nezlobím, když mi ujede tramvaj. Řeknu si:

„No holka, místo čekání se projdi na další zastávku… nebo na tu předchozí. Třeba si tam i sedneš, a navíc budeš mít další pohyb.“ 😊