O přizpůsobivosti, o Vánocích solitérů a o tom, jak nepřicházet o kouzelnou jiskru života

Obdivuji lidi, co jsou stále výkonní. Co vstávají ve stejnou dobu a ve stejnou dobu chodí spát. Mít stále stejný výkon, stále stejný přísun energie. Mít pořád stejnou jiskru do života. To bych si fakt moc přála. Jenže já taková nejsem. Já to mám jinak. Jak?

Žiji ve vlnách

Jsem takzvaná surfařka životem a jedu na vlnách. Vím to o sobě už velmi dlouho, respektuji to a vůbec se za to nepeskuji. Myslím, že pro mou jiskru života je to velmi důležité. Respektovat své nastavení a přizpůsobit se. Prostě holt takto to mám. Nebudu přestávat s prací v pět hodin odpoledne, když mi to zrovna jde nejlépe. Nebudu se nutit chodit na výlety v únoru, když tehdy mě baví sedět doma a jiskřím pro jiné činnosti.

V zimě se mi pracuje a tvoří nejlépe. Počasí mě zažene domů, a to sychravo venku a teplíčko doma, ze mě udělá perfektního pecivála. Zapálím si svíčku, rozsvítím po bytě různá světýlka, pustím si krásnou hudbu a pracuji. U psaní tohoto článku jsem třeba poslouchala na youtube i tuto skladbu. Moment od Yael Naim. Nádherná. V tento čas miluji svou samotu víc než kdy jindy

Jakmile se oteplí, šílím radostí, že je zima pryč a hned, jak mi to povinnosti dovolí, vrhám se rovnou do zábavy. Cestuji po ČR, do zahraničí, chodím do přírody, ale i po Praze. Jezdím na výlety, na koncerty, setkávám se se všemi, které mám ráda. Samozřejmě i pracuji,😊 nejsem rentiér.

V září padnu vysílením, protože zimní pracovní maraton a pak cestovatelský a společenský maraton mi většinou poslední roky připomene, že teď je už čas držet se v klidu doma. Jenomže, když jsem doma, začnu vymýšlet.

Tohle se naučím, tohle prostuduji a najednou jsem ve třech kurzech, poslouchám několik audioknih dokola, protože se jich nemůžu nabažit. Dělám si poznámky a moje vnitřní školačka se rochní blahem. Od září mám prostě potřebu studovat. „Sem ke mně. Všechny záhady a tajemství života sem. Všemu chci rozumět. Tohle se mi bude hodit a tohle také. Jéééé, tohle je perfektní a ani se nenaději a už jsem v pokračovacím kurzu.“

Do toho všeho začíná žloutnout listí a já musím ven. Fakt musím. Beru foťák a vyrážím do staré části Prahy. Do parků i do tajuplných uliček, které tak moc moc miluji a nikdy se jich asi nenabažím. Ach, kéž bych se mohla jen tak celé dny toulat uličkami, fotit romantické lampy, smějící se lidi, stromy, zlaté listí a každý den jenom pozorovat puls tohoto magického města.

Asi bych posedávala v kavárnách a nejenom, že bych psala příspěvky na sítě, články a e-booky pro solitérky, ale také bych psala hodně tlusté knihy, pohádky a fantasy příběhy. Protože ta kouzelná esence tady prostě je.

Jsme tvůrkyně našeho života

Často také vyrážím na svou „naučnou stezku“. Proč naučnou? Nasadím si sluchátka a poslouchám buď lekce kurzu nebo audioknihy anebo meditace. Možná se to někomu bude zdát divné, ale já poslouchám některé vhodné meditace i za chůze. Je to 100x lepší, než poslouchat zprávy, pomluvy, nebo něčí stěžování. Je to také mnohem lepší, než poslouchat svého vnitřního rýpala, když je zrovna příliš aktivní. O rýpalovi si můžete přečíst v e-booku zdarma „Proč se cítíme tak mizerně, když začínáme žít sami.“

A tak na své naučné stezce vidím, co chci, slyším, co chci a v mysli mám tak jen myšlenky, které chci. Nádhera. Když poslouchám meditace, kouzelná slůvka se mi spojují s krásou kolem mě. Připadám si jako v pohádce, jako nějaká kouzelná bytost, která může změnit všechno, co chce. Vždyť přece kouzla a zázraky jsou v každém z nás, stačí si je jen uvědomovat.

Sluníčko na mě svítí a hraje se mnou mezi listy na schovávanou. Paprsky pronikají na mou tvář, skrz zlaté listí a hladí mě. Při focení se zaměřuji na detaily. Každý obraz, který vidím, je neopakovatelný a každý obraz má svou zvláštní atmosféru a propojuje se se slovy a hudbou, kterou právě poslouchám.  Vytvářím si tak katalog neopakovatelných momentů štěstí a pocity z nich si ukládám do mysli. Naplňuji svou mysl krásou a vím, že je to to nejlepší, co pro svou budoucnost mohu udělat. Být spokojená a šťastná teď, v přítomném okamžiku.

A pak přijde předvánoční čas a ten také miluji. Nebudu si připomínat, co teď všechno nemáme a nemůžeme, vždyť pořád je z čeho se těšit. Dokonce se nám podařilo s kamarádkou zajít si letos i na venkovní svařák. Byl úžasný. S kousky pomerančů, s rozinkami naloženými v rumu a s ořechy naloženými v medu. Mňam. Po dvou už nám bylo hodně veselo. Teď ho vařím doma. 😊 „Ale bez toho rumu, prosím!!!“

Když se procházím předvánočním městem, často poslouchám nějakou relaxační hudbu a za zvuku jemných tónů se dívám na svět kolem sebe, jako kdybych ho viděla poprvé v životě. Jako kdybych byla dítě a teprve všechno poznávala.

Nedávno jsem cestovala vlakem. Vyjela jsem brzo ráno z Prahy a po nějaké chvíli, když sluníčko začalo vystupovat nad krajinou, s nadšením jsem pozorovala míhající obrazy za oknem.  Všude byl sníh, všechno bylo pocukrované sněhem a já jsem z toho měla radost jako dítě. Tři a půl hodiny cesty mi byly málo. Kochala jsem se, jako bych viděla sníh prvně v životě a připomněla jsem si jeden krásný citát.

Kouzlo přizpůsobivosti

Laskavost, tu teď hodně potřebujeme, abychom necítili zahořklost v tento čas, kdy je plno omezení a zákazů. Ale koneckonců každá změna, každá překážka nám může přinést i něco dobrého. Třeba, že nás vytáhne ze stereotypu, zastavíme se a začneme dělat věci jinak. Začneme chodit jinými cestičkami, začneme jinak přemýšlet a začneme se dívat na život z jiného úhlu. Dobrovolně by nás k tomu asi nic nedonutilo.

A tak, když dokonce musím změnit některé své zvyky, říkám si, že je to dobře, že se alespoň musím snažit být lépe přizpůsobivá a že je to dobrý trénink. Protože jediná jistota v životě je, že přijde změna. Tak ať jsem dobře připravená.

Nedávno mi jeden člověk řekl, že si vůbec nedovede představit, být sám a už vůbec, že si nedovede představit, být sám o Vánocích. Co mám na to říct? 😊 Hodně lidí si to nedovede představit. Ale za sebe musím říct, že je to časem zábava. Za tu dobu, co jsem sama, jsem neměla jediné Vánoce stejné. Každý rok jsou jiné, pokaždé dělám něco jiného nebo jdu na jiné místo.

A co je ještě lepší? Přestože jsem sama, já si dovedu úplně klidně představit, že budu na Vánoce i s někým jiným než sama se sebou. A také to tak někdy mám. V tom je moje výhoda. Já si dovedu představit obě varianty a obě mě dokážou naplnit nadšením. Jako třeba ten rok, kdy jsem byla tak utahaná, že jsem Štědrý den šťastně proležela v posteli a prospala bez jakýchkoli výčitek.

Často ale i něco zorganizuji, nebo se nechám zorganizovat 😊.  Je to super, neustále objevovat možnosti, jak Vánoce nově prožít. Čím víc jinakosti, tím lépe. A tak je můj život obohacen právě tím, že zažívám spoustu různých variant. A také proto, protože mě Vánoce nijak nemohou děsit. Nemají nade mnou tu moc.

Věřit a těšit se na něco, je klíč k radosti

Život je unikátní v tom, že to, co nám nejdříve připadá hrozné a nemožné, nám nakonec může přinést stejně hezké nebo dokonce lepší zážitky, a navíc nám může přinést svobodu a nezávislost na lidech i na situacích. Jediné, co musíme udělat, je otevřít se a věřit.

Pokud letos budete o Vánocích sama nebo, pokud budete bez někoho, kdo vám moc chybí, běžte raději hned ráno ven a zahrajte si hru na Alenku v říši divů. Vejděte kouzelným portálem do světa za zrcadlem, kde je všechno jiné a nové a poznávejte to.

Udržujme si schopnost dívat se na krásu světa dětskýma očima

Všechny pohádky jsou o zázracích a zázraky, ty se doopravdy dějí. Vážně, věřte mi. Já jsem zázračné situace zažila. Má to však jeden háček. Přicházejí jen k těm, kteří v ně věří. Člověk tak musí alespoň na chvíli vidět svět dětskýma očima, protože právě děti tohle dokážou. Vidět kouzla a zázraky. Většina dospělých je natolik vážná a rozumná, že si ty kouzla neumí ani přát, natož aby si jejich splnění uměli představit. A tak k nim žádné zázraky a kouzla nemohou přijít.

Proto nejhorší, co se nám může stát, není ztráta druhého člověka, ale tím nejhorším, co se lidem může stát je, že ztratí sami sebe, své vnitřní radostné dítě, a tím také ztratí všechny své sny. Takový člověk přestane věřit na kouzla a zázraky a postupně přichází každý den o jednu malinkou jiskru svého života, až z něj postupně vyprchají všechny a on vyhasne.