Masky života a jak přestat žít život podle očekávání druhých

Celý den na sobě nosíme obleky. A nemyslím tím pracovní obleky. Ty jednoduše večer svlékneme. Mám na mysli převleky. Role a masky, které je mnohem těžší svléknout. Proč? Protože v těch maskách nosíme především očekávání a přání druhých lidí.

Ostatní by chtěli naši dokonalost. Dokonalá partnerka, žena, milenka, dcera, sestra, snacha, matka, tchýně, babička. Dokonalá zaměstnankyně, kamarádka, kolegyně. Naše okolí, každý z našich blízkých, každý, s kým se potkáváme, má své představy o naší roli. O tom, jaké bychom měly být, jak bychom měly mluvit, tvářit se, co bychom měly cítit, co bychom měly dělat a kdy.

Problém je v tom, že každý má tu představu jinou a dokonalost si představuje také jinak. A tak se snažíme. Před rodiči mluvíme tak, abychom je potěšily. V práci se chováme tak, jak to vyžadují nadřízení a očekávají kolegové. S přáteli jednáme tak, abychom si to u nich nerozházely.

Měníme se během celého dne jako chameleón. Střídáme masky, svlékáme obleky a navlékáme si různé role a tváře.

Kde jsme ale v tom všem my? Kde je naše pravé já? Naše pravá tvář a naše skutečná osobnost zůstávají často uzamčené ve vězení. Ve vězení, které nám vytvořili ostatní. Odříznuté od štěstí a úspěchu, na který máme potenciál. Odříznuté od možnosti milovat a být milovány takové, jaké doopravdy jsme. A co je nejhorší. Odříznuté od svých plánů a svých snů.

Když se naše pravé já dere na svět

Jednoho dne se nám může stát, že pohár přeteče. Už nás nebude bavit stále se přizpůsobovat a žít život podle očekávání druhých. Naše pravé já už nebude moct vydržet vězení, ve kterém trpí a strádá. Bude chtít ven! Zářit a žít.

Co se pak stane? Některé už jste to možná zažily. Najednou jsme podrážděné, nepříjemné, jsme konfliktní, vzpíráme se všemu zaběhnutému a všichni kolem říkají: „Co se to s tebou děje? Nedá se s tebou vydržet. Už nejsi jako dřív. Něco se pokazilo.“

Je opravdu chybou, že jsme vůbec kdy ty masky a role na sebe oblékaly, protože každý oblek se přece obnosí. Je to jen oblek. Nejsme to doopravdy my.

Nikdo nedokáže dlouhodobě předstírat a hrát jen určenou roli. Toužíme pak všechny převleky svléknout a uvidět osobu, kterou jsme měly vždy být. Toužíme po tom, být samy sebou, protože doposud jsme jen naplňovaly očekávání a požadavky druhých lidí.

Jak se z toho vymanit? Jak to udělat, aby ta výměna šatníku proběhla co nejlépe, tak abychom se nerozhádaly se všemi kolem sebe?

Za prvé to nejdůležitější, naučte se říkat NE, dokud to dokážete v klidu

Nečekejte na to, až vaše pravé já bude doutnat a bublat pod povrchem. V takové situaci totiž vypěníte a dostanou se ven neřízené střely. Vaše křivdy, popírání sebe samotných vystřelí do svého okolí spoustu negativních výroků, osočování a výčitek.

Svůj návrat k sobě si naplánujte a pomalu jej začněte zavádět do života. Naučte se říkat NE tomu, co s vámi nerezonuje. Říkejte to však s klidem a s vysvětlením, proč už to nejde. Ujistěte se, že lidé kolem vás chápou tu změnu. Že chápou, že vás takové jednání unavuje, bere vám radost a ničí vás. Není to jednoduché, ale postupně zjistíte, komu na vás doopravdy záleží.

Dva příklady, jak říkat NE

1) Kamarádka nebo někdo blízký po vás neustále potřebuje nějakou pomoc. Úkoluje vás a často to bere jako naprostou samozřejmost. Takže, až vám příště takový člověk zavolá, že potřebuje nutně pohlídat děti, půjčit peníze, dovézt toto, zařídit ono, cokoli, tak klidně řekněte. „Víš, sama to mám teď těžké a potřebovala bych tvou pomoc. Mohl/a bys mi pro změnu teď pomoct ty? Já momentálně nemám sílu, pomáhat někomu jinému.

2) Někdo z vašich blízkých vás soustavně zatěžuje svými problémy. Telefonuje vám a pořád si stěžuje, vypouští ze sebe jen zlobu, pomluvy, nespokojenost a negativitu. Zarazte takového člověka. „Promiň, ale měla jsem také těžký den. Nedokážu teď poslouchat nic negativního. Vlastně bych potřebovala slyšet něco hezkého.

Reakce mohou být různé

Ti první, upíři, z vašeho života pravděpodobně zmizí, protože jste pro ně měly hodnotu jen tehdy, pokud vás mohli využívat ke svému účelu a sát z vás energii. V momentě, kdy ukážete své potřeby, jste pro ně obtížný hmyz a zavírají před vámi dveře.

Prchliví kamarádi se sice trochu urazí, ale v srdci vás mají stále rádi, proto se nad situací zamyslí a příště zareagují na vaše NE lépe.

Třetí skupina, empatičtí, to jsou právě ti, kterým jste to dovolily, a oni vás nasoukali do masky silných lidí a zapomněli na to, že i vy máte nějaká trápení a smutky. To jsou ti praví přátelé, kterým jen nedošlo, že třeba vy, která nemáte partnera a ani nemáte děti doma, byste mohla mít nějaké problémy. Teď už to ví. A podle mých zkušeností se o vás začnou lépe zajímat, víc nad vámi přemýšlet a energie rozhovorů bude v rovnováze.

Až budete dělat úklid ve vztazích, pamatujte na jednu důležitou věc. Nikdy neházejte vinu na druhého člověka. I když vás možná vmanipuloval do takového jednání, byla jste to vy, kdo na takovou tichou dohodu přistoupil. Byla jste to vy, kdo to dovolil.

Za druhé, srovnejte si priority

Napište si na papír své sny a cíle. Také si poznamenejte, co musíte dělat, abyste toho dosáhla a vytvořte si denní, týdenní a měsíční plán. Jasný, pevný, neměnný. Každý den udělejte nejprve malý krůček ke svým snům a teprve pak se věnujte ostatním lidem. Nikdy neupřednostňujte sny a přání druhých před těmi svými, pokud to není nezbytné.

Dokážete to? Například si chcete zlepšit fyzičku, abyste zvládla náročnější výšlapy, chcete cvičit jógu nebo hrát tenis. Chcete se naučit tančit nějaký druh tance, hrát na hudební nástroj, zpívat ve sboru, či jen každý týden jezdit do přírody. Máte vše naplánované, těšíte se a najednou někdo zavolá. „Prosím tě, já dnes nutně potřebuji…, nemohla bys…

Pokud se vám stane, že několikrát po sobě dáte přednost potřebám ostatních a nebudete tak dělat to, co jste si předsevzala, zaplaťte si lekce s přesně daným časem. Kupte si víkendové jízdenky na vlak, na autobus i měsíc dopředu. Uhraďte si ubytování a nenechávejte nic na poslední chvíli. Když totiž investujete do toho, co vás povede k vašim cílům, nebude tak lehké pro vás zrušit svůj program, jen proto, že vám někdo zavolá.

Potřebuje váš blízký pomoci s něčím rychle a hned? Tak zvažte. Je to životně důležité? Jako třeba odvézt ho do nemocnice nebo dojít na nákup v době nemoci? Nebo jen potřebuje pomoct s něčím, co mohl naplánovat s předstihem? Nebo jen má svůj sen, který si chce splnit? Vy máte ale také sen. Proč by měl mít sen někoho jiného přednost před tím vaším?

Za třetí, přání ostatních lidí nemohou určovat váš život

Často to bývají naši rodiče, kteří si přáli, abychom žily jiný život, než jaký dnes žijeme. Třeba nemáme partnera ani děti, žijeme v jiném městě, v jiné zemi. Pracujeme sami na sebe s nejistým příjmem. Často cestujeme, protože jednoduše můžeme.

I když už jsme dávno dospělé, cítíme se občas při výtkách, směřujících k našemu životu, zase jako malé neposlušné holky a někdy i přehodnocujeme svá přání. Dokonce pochybujeme o svém způsobu života a máme výčitky.

Mějme však na paměti, že naši rodiče většinu života prožili v jiném režimu a ne vždy dokážou pochopit dobu a možnosti, které dnes máme. Podnikání, svobodný život bez partnera, cestování, využívání krátkodobých skvělých příležitostí, koníčky, které nás baví a které oni možná pokládají za ztracený čas.

Podobně to můžeme mít i s našimi dětmi, které také mohou mít očekávání, týkající se času, který budeme trávit s vnoučaty, jak jim budeme pomáhat a jak je budeme podporovat. Ani jejich představy by nás neměly ovlivňovat, pokud si to opravdu ze srdce nepřejeme a netoužíme po tom. Když naše srdce touží i po jiných prožitcích, často ve společnosti našich vrstevníků, neměly bychom svá přání stále odsouvat do pozadí.

V zaměstnání se nám zase může stát, že narazíme na zaměstnavatele, který buduje svou firmu, navyšuje svůj majetek a má představu, že jako zaměstnanci budeme pro něj pracovat 10–14 hodin denně, bez nemocenské, občas i o víkendu a ještě, že budeme pracovat o dovolené. Nebo ji snad ani nevybereme. Když se budeme snažit takové požadavky naplnit, skončíme s podlomeným zdravím, bez rodiny, bez přátel a často to vyústí v nějaké onemocnění či v syndrom vyhoření.

Žít svůj vlastní život není sobectví, je to důležité pro naši psychiku i zdraví

Být sama sebou a žít podle toho, není žádný rozmar rozmazlené holčičky ani žádná zlomyslnost zlobivé holčičky. Je to základní předpoklad spokojeného života vyrovnané, zdravé a sebevědomé ženy. Naše vnitřní já má totiž také jasnou představu, jak bychom měly žít a pokud ji nenaplníme, pokud samy sebe potlačujeme, vždy to vyústí v nějakou životní komplikaci. Ano, tak nám život dává najevo, když na sebe nebereme ohled.

Takže, až se příště budete rozhodovat, co uděláte, čemu dáte přednost, čí sen naplníte, mějte prosím na paměti, že ve vás sídlí vaše vlastní navigace, která, když ji budete přehlížet, vybuchne jako sopka a připomene vám, kdo je tady nejdůležitější. Nenechte to dojít tak daleko, protože následky takového sopečného výbuchu mohou rozbít všechno, na čem vám kdy záleželo a kvůli čemu jste své každodenní ústupky dělaly.

Je to už dlouho, co jsem samotou začala žít. Nejdříve jsem ji nenáviděla a odháněla ji od sebe. Pak jsem ji začala zkoumat a učila jsem se rozumět jí. Nakonec jsem samotu proměnila v životní styl solitéra, který mi plně vyhovuje a díky kterému jsem si splnila spoustu přání a svých snů.

Začtěte se do příběhu samotářky v mini e-booku „Proč se cítíme tak mizerně, když začínáme žít sami“, který můžete zdarma získat na mých webových stránkách. Odkaz <<ZDE>>