Co se s námi děje, když prožíváme strach a stres?

Přiznám se, že v tuto chvíli nevím, o čem jiném psát než o tom, co se děje. Jsem toho plná. A tak je tento článek takové mé divoké psaní mysli a zároveň se v něm zamýšlím nad tím, co všechno se děje v nás a jak na nás tato doba působí.

Situace na východě je pro nás Čechy velmi citlivá. Máme s Ruskem svou zkušenost a Ukrajina není od nás zase tak daleko. Dokonce skoro každý z nás někoho z Ukrajiny zná. Není to pro nás vzdálená země. Je to země, která nás a Slovensko dělí od Ruska. Tak blízko!

Nechci to sledovat, aby mě to nepohltilo.

Ale moc dobře se mi to nedaří.

Vím, že když to budu sledovat a online prožívat ty události, tak že budu vnímat zděšení a strach těch lidí a nikomu tím nepomůžu a sobě už vůbec ne.

Nicméně je to těžké. Kontrolujeme zprávy, sledujeme politiky, pozorujeme, jak se k tomu kdo staví a co se bude dál dít. A děláme to, co skoro všichni. Přemýšlíme nad lidmi, kteří jsou v samém centru konfliktu. Přemýšlíme nad tím, jak bychom se cítili my v takové situaci a vnímáme, že jsme nikdy válku necítili tak intenzivně jako teď. Jako by nám dýchala na záda.

Jsme mírová generace. Válka pro nás byla doteď minulostí. Znali jsme ji z filmu nebo z hodin dějepisu. Ano, žili jsme v totalitě, ale válku jsme nepoznali. Jediné, co jsme prožili, byla sametová revoluce.

I já sleduji zprávy. Vidím padající bomby, rozbité domy a dívám se do očí mladých mužů a cítím, jak bych se bála o své syny, kdyby museli jít na frontu. Přemýšlím o tom, jestli by nás západ chránil nebo by nás zase obětoval. A nakonec vždy skončím u myšlenky: „Proč někdo chce válku, smrt, ničení, bídu, zabíjení? Vždyť život je tak krásný, tak proč má někdo potřebu všechno pálit, ničit a zabíjet?“

My ženy, v sobě máme naprogramované dávat život. Dávat vše potřebné k růstu. Dáváme lásku, něhu, bezpečí a všechno, co je potřeba, aby naše děti vyrostly ve zdravé a šťastné ženy a muže. Dáváme jim to nejlepší, co máme, když rostou v našem bříšku, když je pak kojíme nebo krmíme, když je učíme, vychováváme a doprovázíme na cestě k dospělosti. A tak je pro nás zcela nepochopitelné, že někdo dělá opak, že narušuje bezpečí druhých a že jen tak vezme někomu druhému život.  

I velká část mužů už takto smýšlí. Účastní se porodů, péče o děti a tím, jak se stávají přímou součástí tohoto zázraku, dívají se na hodnotu života jinak. Naši synové už nechodí na vojnu a nikdy nepomýšleli na to, že by měli válčit, zabíjet. Žijeme si tady v hojnosti a radosti.

Nebo žili jsme, dokud nejdříve nepřišel Covid a teď zase válka na Ukrajině. Vi RUS – RUS. Dělali jsme všechno možné, abychom virus a omezení zastavili a teď chceme to samé. Představa, že by Rus pokračoval dál, je děsivá.

Díváme se na zprávy, emotivní videa a sledujeme to všechno v živém vysílání. Vytahuje to z nás vše, čeho se bojíme. Hluboce uložené programy v podvědomí i ty zděděné z rodových linií se aktivovaly a začínají na nás působit. Cítíme se divně. Cítíme napětí v celém těle. Přichází smutek, zděšení, nepochopení, strach, vztek, bezmoc. Dokonce někdy cítíme i pocit viny, když zrovna nesledujeme zprávy a děláme úplně obyčejné věci. Když se smějeme, jdeme cvičit, nakupovat nebo když prožíváme radostné chvíle svého života.

Rozhodla jsem se vědomě sledovat, co všechno se se mnou děje, když události plně sleduji a prožívám. Přitom jsem se vědomě zastavovala a sledovala mysl, pocity, strachy, myšlenky, tělo.

Kromě výše uvedených pocitů se mi ihned začaly přesouvat hodnoty a priority. Moje mysl začala na základě signálu mozku analyticky vyhodnocovat možné nebezpečí, procházet možná opatření a aktivovat strategie k záchraně. Byly to jen krátké obrazy v mé mysli, ale byly. Kdybych nebyla ve vědomém pozorovacím procesu, mohlo by mě to pohltit.  

A to se také na chvíli stalo.

Když totiž vše sleduji intenzivně, přichází skutečný strach. Moje emoční tělo začne reagovat na obrazy plné lidského strachu, utrpení a bolesti. Mysl začne automaticky promítat tyto obrazy ze zpráv do představ o mém životě. Simuluje mi možnou budoucnost. Vím, jak to funguje a vím přesně, co mysl dělá, a přesto nedokážu zabránit tomu, aby se to alespoň na moment nezablesklo v mé hlavě.

…Místo ukrajinského muže, který pláče a loučí se se svou ženou a dítětem, vidím svého syna, jak se loučí s rodinou a pláče.  Místo ukrajinských dětí schoulených v metru nebo zděšeně pobíhajících za zvuku sirén, vidím svá vnoučata. V rozbitých domech, vidím domy svých blízkých... 

Moje emoční tělo je neklidné a prožívá ty obrazy stejně jako by se to dělo právě teď mně a mé rodině. Slzy se mi derou do očí a já cítím válku. Pro mě dosud něco naprosto nepředstavitelného.

Pozoruji svou mysl i své tělo a sleduji, co se mnou tyto informace dělají.  A to vůbec netuším, co dalšího se uvnitř v mém těle ještě odehrává. Vím jen, že se v takových situacích vyplavuje adrenalin a kortizol, stresový hormon, který tělo produkuje v době vzniku neobvyklých situací.

Vím, že se mi tím pádem zrychluje můj tep, srdeční činnost a zvyšuje se mi tlak. Rozšiřují se průdušky, mění se povrchové cévy, zvyšuje se hladina cukru v krvi a všechno v mém těle se mění. A mění se to proto, abych mohla utíkat. Utíkat, běžet, co nejrychleji a co nejdál nebo bojovat.

Jenže já neběžím. A už vůbec nebojuji. Dokonce ani nepracuji fyzicky a moje tělo teď vůbec, ale vůbec nepotřebuje tohle všechno k tomu, aby jen sedělo u počítače za psacím stolem.

Jako většina z vás pracuji, ale pracuji v sedě. O to je má situace horší. Uvědomuji si, že strach je důležitý a je tady proto, aby nás vedl k akci. Abychom produkovali ve stresové situaci fyzickou aktivitu. Strach vyplavuje do našeho těla látky, které nám fyzickou aktivitu usnadní. Jenomže, když se aktivita nedostaví, víme skutečně, co nám ten nadbytek hormonů způsobí? Já se jen dočetla o tom, že následkem dlouhodobého nebo extrémního zvýšení hladiny kortizolu jsou:

Po zkušenosti z doby covidové vím, že mě celý ten proces nakonec ochromil a zasáhnul můj organismus. Vyplavené hormony běhaly mým tělem, ale já neběhala. Byl to dlouhodobý stres a ještě ani neskončil a přichází další. A tak už dnes vím, že můžeme dělat jen dvě věci. Po prvním šoku, kterému jsme se většinou nedokázali ubránit, se musíme rozhodnout.

• Pomůžeme, pokud chceme a můžeme. A dál sledujeme dění jen třeba jednou nebo dvakrát denně a nejlépe jen z psaných textů a nebudeme se do toho emočně nořit, sledovat videa, fotografie atd.

• Nebo se tím necháme pohltit, protože cítíme, že to chceme prožívat nebo, že se nedokážeme od toho odpoutat. Ale pak bychom vážně měli něco dělat. Něco, co skutečně pomůže a co nás fyzicky unaví. A pokud nebudeme třeba celou noc nakládat vagón s humanitární pomocí, měli bychom se alespoň dostatečně hýbat. Mám takové tušení a články lékařů mi to potvrdily, že není dobré pro naše tělo ty hormony nevyběhat. A už vůbec ne, když se to děje dlouhodobě.

• V každém případě vracejme tělo do normálu. Meditujme, dýchejme, choďme do přírody, poslouchejme krásnou hudbu, sledujme pohodové fotografie, filmy a videa. Buďme TADY A TEĎ. Využijme toho, co víme o adrenalinu a endorfinech, že jsou něco jako přírodní drogy, které si umíme sami vytvořit. Jen si buďme vědomi toho, proč je máme. Adrenalin nám zmobilizuje celé tělo k akci, když jsme ohroženi na životě, ale pokud nikam neběžíme, alespoň to pravidelně napravujme endorfiny, které naše tělo zklidní a utlumí pocity strachu.

Není to lhostejnost, ale je to podle mě jediný zdravý přístup. Soucit je cit, který vnímá situaci druhých, ale zároveň si zachovává odstup od strachu, aby mohl pomáhat. Kdyby se lékař příliš ztotožnil se strachem svého pacienta, asi by ho nemohl operovat. Potřebujeme nadhled. Smysl má jen taková pomoc, která skutečně těm lidem pomůže. Můj strach a smutek, pokud jej přímo s těmi lidmi nesdílím, jim nijak nepomůže.

Každý to samozřejmě může cítit jinak a mít na to jiný názor, ale já chci myslet na hezké věci, srovnat své tělo do klidu a bezpečí a vysílat štěstí, lásku, naději a mír. Jak řekla matka Tereza:

Cítím hluboký soucit s ukrajinským lidem a vnímám velké obavy ohledně Ruska, ale není v mé moci jim v tuto chvíli adekvátně pomoci, protože oni především potřebují, aby se Rusko odsunulo zpět za hranice Ukrajiny. Přeji si, aby tahle hrůza rychle skončila a na Ukrajinu se vrátil klid a mír.

Mám ale také potřebu napsat, co s námi a s naším tělem dělá příliš mnoho zpráv, videí a fotografií z bojiště a co nám následná úzkost či strach působí. Je to náročná situace, která nás opravdu silně zasáhla a každý by měl posoudit, jestli mu sledování této situace dodává odhodlání jít a něco udělat nebo mu to jen bere zdraví.   

Přeji si svět, kde je mír a bezpečí.

Youtube krátké video 4K – pohled na město Kyev. Krásy města.