Odvaha a kde ji vzít, když začínáme žít SAMI

Po té co jsem  nastoupila na svou cestu Samotářky, mi došlo, že ze všeho nejvíc potřebuji odvahu. Hodně odvahy. Bylo jasné, že můj život se bude měnit od základu a každá nová situace znamená volbu a tím pádem rozhodnutí a odvahu. Potřebovala jsem si ujasnit, kde budu pracovat, kde budu bydlet, jak budu řešit nové situace, jak vyřeším minulost a musela jsem se každý den zabývat nějakou důležitou otázkou. Bez odvahy se neobejdu, to bylo jasné .

Ale kde ji vzít, když se mi najednou sesypal život na všech úrovních. Jako by vše, co jsem doposud dělala, bylo špatně. Všechna má rozhodnutí mě dovedla do tohoto bodu. To neznělo moc povzbudivě. Vždyť jsem byla bez rodiny, bez práce a bez domova.

Jak si mohu věřit, že teď se rozhodnu správně?

Jediná dobrá rada je, dál dělat rozhodnutí. Je jedno jestli dobré nebo špatné. Důležité je, dělat rozhodnutí. Jen tak si zase začneme věřit. Kdykoli jsem si později povídala s lidmi, kteří se dostali do složité životní situace, zjistila jsem, že většina z nich se potýkala se stejným problémem. Měli strach se rozhodovat. Po tom, co se jim stalo, si přestali věřit.

A tak lidé, kteří měli v minulosti firmu, rodinu, zaměstnance, se najednou nedokázali rozhodnout i v těch nejmenších otázkách typu: koupit svetřík nebo bundu, černé nebo červené, jaké vybrat kachličky do koupelny. Prostě se zasekli na naprosto banálních věcech.

Co mi pomohlo

Když mi bylo těžko a nechtělo se mi do rozhodování, broukala jsem si píseň od Pavla Dobeše „Skupinové foto“. V té době se mnou tento text velmi rezonoval a navíc mi vždy vyloudil úsměv na tváři.

„Možná vám to bude připadat banálně

ale já sem ztratil odvahu a málem  jsem se octl v pakárně,

odvahu jsem ztratil a kaj sem se hnul,

furt mně kusek chyběl, furt mně bylo půl

bo bez odvahy se těžko cosi robí „…..

a pak ta část, kde se zpívá, že odvahu šťastně našel a že ji uloží do švýcarské banky, aby byla v bezpečí. 

Je to tak. Bez odvahy se těžko něco dělá. A tak když jsem měla strach, když jsem se bála něco rozhodnout, vzpomínala jsem na své dětství a vybavovala jsem si chvíle, kdy jsem byla odvážná a díky vzpomínkám jsem  svou odvahu z minulosti ukládala do „švýcarské banky“

Zahlédla-li jsem někde bankomat, měla jsem co dělat abych se nezačala smát a říkala jsem si. „Renčo, jestli se bojíš, tak prostě běž k tomu bankomatu a vyber si ze svého švýcarského konta trochu té odvahy. Něco sis tam nastřádala.

Jak si uložit odvahu do „švýcarské banky“?

Dělám to tak, že vzpomínám a snažím se vybavit si detaily příběhů, které jsem už skoro zapomněla. Cítím atmosféru vzpomínek a znovu prožívám své malé i vetší vyhrané bitvy. Cítím znovu tu hrdost, sebevědomí a odhodlání jaké jsem měla.

Obdivuji tu malou holku. Nezapomněla jsem na její kuráž a připomínám si tak, kdo jsem byla, kam jsem směřovala a jak velkou odvahu jsem měla. Stačí si vzpomenout na tu sílu a mám ji. Pro inspiraci Vám některé z těch vzpomínek ukáži.

Kainovo znamení  aneb dcera emigranta

Měla jsem sice samé jedničky ale na to se doba neptala. S černým puntíkem, nebo chcete-li s Kainovým znamením – dcera emigranta, mi to málem bylo k ničemu. Po zkouškách jsem dostala zprávu, že jsem nebyla přijata na střední školu a že byla dána přednost lépe vyhovujícím kandidátům .

Všem okolo jsem dávala najevo, jak moc je to nespravedlivé. Vždyť moje známky a úspěšnost u zkoušek byly výborné a přesto jsem NEVYHOVOVALA. Jak jsem se k takové situaci postavila jako  patnáctiletá holka, za bývalého režimu? Jednoduše. Všechny své známé, kamarády, prostě celé své okolí jsem řádně o této situaci informovala. Kudy  jsem chodila tudy jsem o tom mluvila

Díky tomu se nakonec stalo něco neuvěřitelného a já, aniž bych to tušila, jsem takříkajíc zaplakala na správném hrobě. Mému nářku neunikla ani kamarádka, se kterou jsem chodila bruslit. Líčila jsem ji, jak je svět nespravedlivý a ona z ničeho nic řekla. „Neboj, můj táta je ředitel, on tě k nim dostane.“

Do té doby jsem vůbec netušila, že Zuzčin táta je ředitel gymnázia. Věděla jsem jen, že má parádní sbírku malých lahviček alkoholu z TUZEXU, kterou jsme mu tajně upíjely a pak nenápadně doplňovaly levnou trvanlivou tekutinou podobné barvy.

Jak řekla, tak se stalo

V září jsem šťastně nastoupila na gymnázium a s několika dalšími ostravskými nepřáteli státu, jsem dojížděla každý den vlakem, do městečka na hranicích s Polskem. Vstávala jsem před pátou hodinou ranní, abych byla na 8 ve škole. Vlak odjížděl v 6.14. To byl teda nářez. Ten čas odjezdu vlaku si budu pamatovat do konce života.

Dodnes nevím jak to Zuzčin táta zařídil. V každém případě  jsem mu velmi vděčná a dodatečně se omlouvám za ty lahvičky alkoholu. Byl to člověk, který byl na místě, odkud mohl mírnit  dopad tehdejší politiky a co vím, pomohl více dětem v situaci, jako byla ta moje.

Pan profesor a koruna  vysoké  hodnoty

Měla jsem štěstí na lidi. Druhým takovým ochráncem byl můj třídní profesor na gymnáziu. Děkuji mu za to, že tajil mé odvážné názory a postoje, jako třeba, když  jsem odmítla přispět na děti v rozvojových zemích 1,- Kčs. Otec na mě (a na sestru) z tramtárie za mořem výživné neplatil a mamka dřela bídu s nouzí. Byli jsme chudí a navíc naše postavení ve společnosti nebylo zrovna nejlepší. Tak proč bych měla přispívat na nějaké cizí děti a brát mamce korunu, už z tak mizerného rozpočtu. Šlo mi prostě o princip.

Na maturitním večírku mi třídní profesor řekl: „Já jsem tenkrát myslel, že budu mít infarkt, když jste se bojovně  postavila a před celou třídou oznámila, že nebudete přispívat a proč . Chudí lidé přece v socialistické zemi NEJSOU!!! Tu korunu jsem za Vás zaplatil ze svého. Vždyť by vás ani k maturitě nepustili, holka bláhová“.

Dovedu si představit  jak se v kabinetu usmíval nad mou malou osobní bitvou. Vzhledem k  tomu, že  se mnou  následující  dny  nevedl rozhovor na toto téma, myslím si, že tu kačku zaplatil s úsměvem, rád a s myšlenkou „Děvče zůstaň navždy taková .“ Už jenom při té myšlence, mě znovu naplňuje odvaha.

Dlužím Vám to pane profesore, ne tu  korunu, ale to, že zůstanu pořád odvážná. Vždyť vy jste za mě tehdy zaplatil, abych já mohla zůstat sama sebou. Ta koruna měla pro mou budoucnost obrovskou hodnotu. Připomíná mi stále, kdo jsem.

Vítězství královny Kleopatry

Byla jsem sólistkou našeho pěveckého sboru. Profesorka hudby mi s oblibou teatrálně říkala. „Vy vypadáte jako Kleopatra, ty oči a ta ofina.“ Tehdy jsem měla tmavé vlasy, ofinu a mé líčení opravdu připomínalo Kleopatru. Černá tužka kolem očí. Čím víc, tím líp.

Takže nakonec se stalo to, že já, kádrově nevyhovující studentka, jsem zpívala sólově i těm soudruhům a dokonce i v ruštině. Ruské písně jsem zpívala moc ráda. Byly zpěvné a já jsem věděla, že dřív bylo Rusko, které nemělo nic společného se socialismem a Sovětským svazem. Na to jsem při zpěvu myslela a zpívala jsem s láskou.

Na jednom důležitém představení jsme začínali téměř ve tmě. Sbor šuměl tichým hlasem v hlubinách a když jsem začala zpívat já, svým vysokým procítěným altem, reflektor mě ozářil, aby bylo vidět, kdo zpívá. Můj hlas zněl sálem a přehlušoval všechny ostatní. Byl to nádherný pocit.

V tu chvíli jsem se cítila jako skutečná královna Kleopatra. Vnímala jsem svou nezaměnitelnou jedinečnost a cítila jsem své malé zadostiučinění a tichou radost.

Že tady jsem. Že studuji a že nejsem odstrčená v koutě. Stála jsem tam před všemi spolužáky a zraky všech byly upřené na mě. Na dceru emigranta.

CO JSEM SE  z této  životní etapy naučila je, že:

• První sloveso na mém seznamu je – nevzdat se.
• Nic není černé ani bílé.
• I se špatně rozdanými kartami toho můžeme hodně dokázat.
• Přátelé jsou s námi, i když nám zrovna není do smíchu a také mohou mít kontakt, který nám změní život.
• Nemusíme se smířit se situací ve které se nacházíme.
• Když něco hodně chceme, tak to můžeme dokázat.
• Vždy je dobré, když se nestydíme a otevřeně mluvíme o tom, co nás trápí.
• Když po něčem toužíme, přijdou do našeho života lidé, kteří jsou na naší straně a pomůžou nám.
• Je opravdu nutné, UMĚT SE ZA SEBE POSTAVIT.
• Odvaha a pracovitost jsou důležité.
• Většinou nám samo nic nespadne do klína, alespoň se musíme dobře dívat a chytnout to.
• Může se nám dostat zadostiučinění a můžeme si tak užít svou chvíli tiché radosti.
• Svůj život komponujeme jen my sami. Musíme ale mluvit, dívat se a hledat různé způsoby a možnosti.
• Musíme vědět, co chceme a kam směřujeme.