Jak se ze mě na čas stala líná solitérka a jak jsem se z toho poučila

Letošní rok je pro mnoho z nás přinejmenším divný. Koronavirus ovlivnil naše životy, naše zvyky, naše zaběhnuté režimy. Ze mě udělal, na půl roku, línou solitérku. Naštěstí jsem se z toho dostala.

Nechci tvrdit, že opatření, vydaná vládou, byla zbytečná, to určitě ne. Chci jen poukázat na to, že některá opatření měla opravdu silný dopad na náš život. V nejvyšší míře byl asi vyvíjen tlak na rodiče, kteří, kromě své práce, vaření a uklízení, dělali také učitele a vedoucí zájmových kroužků. Ten nápor musel být strašný. Mnoho lidí také přišlo o práci.

Izolace byla náročná i pro ty, kteří normálně pracují mimo domov a byli nuceni vzít si home office. Těžké to ale bylo také pro lidi, jako jsem já, kteří jsou sice zvyklí pracovat z domova, ale zmizela jim možnost setkávat se s přáteli a se svými blízkými.

Takže jak jsem to měla já? Solitérka, cestovatelka, žena, milující společnost a zábavu, ale také pracant.

Za normálních okolností bych už od jara absolvovala poznávací výlety a toulky po různých místech v Čechách a v zahraničí. Jenže letos jsem, ostatně jako všichni, trčela doma. Nejdříve, protože jsem musela a později jsem zase nějak nemohla začít žít tak, jako předtím.

Před karanténou jsem běžně jezdívala každý měsíc do Ostravy za přáteli a rodinou. Najednou jsem byla opatrná, nechtěla jsem riskovat, a navíc s rouškou? Není mi příjemné chodit s „náhubkem“, ve kterém se mi špatně dýchá, otřu do ní veškerý make-up, takže se vlastně ani nemá cenu malovat.

Rovněž mi vadí, že nevidím úsměv lidí. Navíc restaurace byly zavřené nebo měly omezený provozní režim, a to by znamenalo sedět někde v bytě. Proto jsem výlety do Ostravy zrušila.

Ztrácela jsem přehled, kde můžu a kde nemůžu. Co je přístupné a co není přístupné. Kde musím mít roušku a kde ji mít nemusím. Nesledovala jsem už ani zprávy.

Místo zábavy s přáteli jsem doma pracovala, koukala na filmy a posedávala na balkoně. Myslela jsem si, že to bude fajn, že alespoň udělám víc práce. Ale to jsem se pěkně spletla. Když jsem neměla plán a neměla jsem se na co těšit, stala se ze mě líná solitérka.

Dny byly stejné a táhly se jako žvýkačka. Žádná vzpruha, žádné povyražení, žádné nové podněty. Jen práce a práce a práce. I když jsem měla více času a méně rozptylování, izolace ze mě doslova vysávala všechnu energii. Stávalo se, že jsem celý týden s nikým osobně nepromluvila.

Konečně se opatření začala uvolňovat a já, plná elánu, jsem si naplánovala cestu do Ostravy. No chyba lávky. Opět přišla opatření. Například okamžité zrušení Nefestivalu v Ostravě, který měl nahradil Colours of Ostrava.

Tato akce byla naplánovaná pro 1000 lidí tak, aby se dodržela navržená opatření. Poté, co se sjeli lidé z celé republiky a kapely z různých míst, vyhlásili hygienici v kraji okamžitý zákaz akcí nad 100 osob. A to je prosím tato akce venku! Je to jako jít do parku, kde bývalo mimochodem pěkně narváno. Nebo, jako by kontrolovali počet lidí na náměstí. Nikdo však nekontroluje, jestli je na ulici víc než 100 lidí. Takže za mě absolutní nesmysl.

Nebo taková Stodolní. Vyhlášená ulice v Ostravě plná nočních klubů. Přijdete, začnete se bavit a v momentě, kdy se zábava rozproudí, je 23 hodin a bary se zavírají. Nechápu. Vždyť pokud tam přijde někdo infikovaný, tak ty lidi stihne nakazit do 23 hodin. Skoro to vypadá, že vláda věří tomu, že koronavirus je infekční jen po 23. hodině. Takže za mě zbytečné omezení, které jen ztěžuje život provozovatelům nočních podniků, bere lidem práci a omezuje zábavu.

I když teď už nejsou zavřené hotely ani zavřené hranice, a místa, kde se lidé baví pomalu najíždějí do běžného provozu, není to jako dřív.

Vracíme se sice do normálu, ale nejde to všude a ve všem. Některá má oblíbená místa mají ještě omezení. Můžeme už cestovat do zahraničí, ale stále ve vzduchu visí otazníky. Jaká omezení má tato destinace? Co když zase zavřou hranice? Co když při kontrole na letišti budu mít z nervozity teplotu?

Zdravě jsem se naštvala a řekla jsem si dost.

Takové myšlenky si od teď zakazuji. Podtrženo a sečteno, končí období líné solitérky. Je konec domácího vězení. Už mě to totiž nebaví.

I když dokážu být sama se sebou naprosto spokojená a učím své klienty žít kvalitně a šťastně v samotě, je to pro mě ponaučení, abych se takovou situací příště nenechala rozhodit. Poučila jsem se, že v životě mohou přijít období, kdy naše obvykle fungující strategie, na přepnutí radosti, použít nelze.

Během korony jsem si uvědomila, jak moc se potřebuji odreagovat, nabrat sílu, potkávat se s přáteli, vytěsnit povinnosti. Jak moc je pro mě důležité na něco se těšit. Jak moc je důležitá radost.

Byla to pro mě, možná i pro některé z vás, zvláštní situace, která nás zaskočila. Stává se mi, že mám období, kdy jsem více doma a období, kdy jsem pořád někde v trapu. Ale tohle bylo dlouhé období a extrémně dlouhá doba izolace, která mi však něco ukázala. Ověřila jsem si, že žít jenom prací a povinnostmi nelze. Poznala jsem, jak snadno člověk ztratí elán do života, když nedělá to, co mu přináší radost.

Díky tomu, že se to stalo najednou a v krátkém časovém úseku, došlo mi, že něco podobného se může člověku stát kdykoli, když pomalu a nenápadně začne ubírat zábavu a radost ze svého života. Stává se tak líným, apatickým, smutným a může se začít poddávat tomuto smutku a nečinnosti. Uvědomila jsem si, co musím dělat, abych mohla zůstat dlouho aktivní, svěží a plná životního elánu.

Byla to pro mě zkušenost, kterou bych jinak nezískala. Děsivá představa, že bych mohla zlenivět natrvalo, posedávat na balkoně a stranit se lidí, mi otevřela oči. To ne. Nikdy nechci být líná solitérka.

Samozřejmě, že mám vytvořený záchranný plán. Ve svém Manuálu pro solitéry ukazuji, jak si takový plán vytvořit pro případ, kdy se potřebujeme dostat ze splínu, smutku, lenivosti a apatie do radosti. Co okamžitě musíme dělat nebo nedělat ve svém životě, abychom se dostali do rovnováhy. Správný solitér totiž přesně ví, co mu pomáhá a co ho drtí.

V mém záchranném plánu však byla spousta aktivit, které jsem v karanténě dělat nemohla. A tak jsem vytvořila nový plán, který zohlednil omezené možnosti v té době.

Došlo mi, že je to hodně důležité nejenom kvůli karanténě, ale také proto, že v našem životě mohou přijít situace, kdy opravdu nemůžeme cestovat a bavit se. A musíme přepnout na radost jednodušším způsobem.

Takže doporučuji. Vytvořte si seznam drobných radostí, které můžete dělat v případě, kdy musíte zůstat dlouhodobě doma. V karanténě, v nemoci, při úraze, v nemocnici. Mějte plán i pro ty nejnáročnější etapy v životě, který bude zahrnovat činnosti, které vám zvednou náladu a přinesou vám radost. Seznam činností, které můžete dělat i v době takového velkého omezení.

Zkoušejte si to v období, kdy jste krátkodobě nemocní. Sami tak poznáte, které činnosti vám pomáhají, dávají vám radost a zlepšují vám náladu. Může to být nějaká kreativní činnost, pěstování květin, studium, malování, jakékoli tvoření. Pokud je to možné, tak i malé procházky. Nezapomínejte také komunikovat se svými blízkými a zkuste to třeba i přes videohovory.

Dnes už je to zase perfektní. Do svého kalendáře si plánuji pravidelná setkání s přáteli, výlety a zábavu, a to i v pracovně náročných obdobích, kdy se mi nikam nechce. Mám předsevzetí, že alespoň jeden víkend v měsíci odjedu někam na víkend mimo Prahu.

A nezapomněla jsem ani na dovolenou u moře. Momentálně se moc těším na pobyt na Krétě a znovu ožívám. Těším se na moře, na sluníčko, na výlety po nádherném ostrově bohů. Ale také na místní dobré jídlo a pití. Znovu jsem plná elánu. Těšit se na něco je prostě úžasné.

Na závěr nám všem přeji, ať ta korona už někam zaleze a dá nám všem pokoj.

Solitér je pro mě ten, kdo umí být sám. Může zářit jako diamant nebo působit jako nádherný majestátní strom. Žít jako solitér a samostatně komponovat svůj život je pro mě jistý druh umění. Inspiruji druhé, aby našli nové zdroje štěstí a radosti. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.