Je mi smutno? Cítím prázdnotu?

Na svém blogu, v článku „Proč jsem začala psát blog a proč právě o samotě“, se zmiňuji o tom, na co se mě lidé často ptají. Jednou z těch otázek je, jestli je mi smutno. Ne, dnes už není. Byly doby, kdy mnou smutek  a osamělost doslova protékaly. Cítila jsem skutečně velkou vnitřní úzkost.

Byla jsem mnoho let zvyklá na společnost, a to i doma. Na takový ten normální, živý rodinný život. Tři děti, manžel, úklid, vaření, práce.

Pořád někdo mluvil, zpíval, hrál na kytaru, smál se. Děti se hádaly, škádlily, štěbetaly, odmlouvaly. Dělaly se vtípky a pořád mi někdo něco povídal. Dokonce i tehdy, když se mi zrovna moc povídat nechtělo. Však to znáte. Dnes na to s úsměvem vzpomínám. Byla to krásná doba. Veselo a živo jako v úle.

Nedovedla jsem si nic jiného než ten frkot představit. Vůbec jsem neměla představu, co bude dál.

Ocitla jsem se v Praze, v garsonce, kde jsem lehce dohlédla z jednoho konce na druhý a navíc jsem byla sama. Připadala jsem si najednou jako v nějakém vzduchoprázdnu, vesmírném prostoru a cítila jsem se obklopena jen temnotou a tichem. Jako by mě někdo vystřelil mezi hvězdy.

Neměla jsem ani televizi. Neměla jsem poblíž rodinu a ani žádné přátele. Všichni zůstali na Ostravsku. Každý večer a víkend jsem zůstávala v tomto prázdnu, jen se svými myšlenkami.

Úklid prostoru pro nové lidi  a činnosti

Byla jsem vytržena z namačkaného světa, kde jsem pořád o někoho a o něco zakopávala. Ze světa, kde jsem nevěděla co dřív, kde jsem hledala alespoň kousíček prostoru, kde bych byla sama. Nový svět byl tichý a pomalý. Slyšela jsem svůj dech i tlukot srdce. A hlavně jsem neustále slyšela své myšlenky, což bylo v tom počátku dost nepříjemné. Bylo to pro mě nejtěžší období v životě.

O tomto období a o přeměně jsem napsala  e-book, který si můžete zdarma stáhnout zde.

Dnes už tomu rozumím. Už vím, proč to tak muselo být a také vím, že to zdaleka neznamenalo, že vše krásné skončilo. Byl to jen přechod k jinému způsobu života, transformace. Teď už vím, že každá taková změna vyžaduje, aby se odstranilo vše staré a vytvořilo se prázdno. Ne proto, aby nám bylo zle, ale proto, aby se vytvořil  prostor pro nové věci, nové lidi, nové příležitosti. Nový, čistý, nepopsaný list knihy.

Chceme-li změnu, nebo pokud jsme před změnu postaveni, musíme si většinou tím úklidem prostoru projít. Když se podívám na svou proměnu zpětně a s nadhledem, vypadalo to podobně, jako na obrázku. Z počátečního přeplněného života, začaly pomalu mizet důležité oblasti života, až nakonec zůstal opravdu jen prázdný prostor. Nicota.

A pak, zase postupně, se ten prostor začal pomalu naplňovat jinými oblastmi života, které jsem si vybírala a které jsem do života chtěla. Ujišťuji vás, že dnes jsem ve stejném frkotu, jako kdysi a nevím co dřív. Jediný rozdíl je v tom, že ty minulé oblasti byly hodně závislé na druhých. Dnes  jsem obklopena činnostmi, které z větší části ovlivňuji já sama. A to i v oblasti práce.

Když se dají věci do pohybu 

Stává se, že když si něco přejeme, nebo víme, že je nutné udělat změnu v životě, začnou se dít věci. Ale jinak než jsme chtěli. Místo krásných okamžiků se nám začne bořit život jako domeček z karet. Jedna katastrofa za druhou.

A my jenom stojíme, koukáme a vyděšeně křičíme: „To Ne! Co se to děje? Vždyť je to horší, než to bylo předtím! Já tyhle hnusy nechci! “ Tohle se často děje, když přichází změna do našeho života. Musí se nejdříve odklidit to, co už nefunguje, vytvořit prázdný prostor a teprve pak může přicházet něco nového.

Po nějaké době už to vůbec není černý, osamělý vesmír. Po nějaké době se zase mačkáme mezi vším, co jsme si do života natahali. Takže ne. Rozhodně se nenudím a necítím se osaměle. Možná dokonce přijde další vlna úklidu, protože momentálně jsem ve stavu, kdy chci  ještě tohle udělat a támhle zajít a s těmi lidmi se sejít. Je to jako dřív. Času je málo a toho, co bych chtěla vidět a zažít, je strašně moc.

Co a koho si do života pouštím, si vybírám

Co jsem se ale rozhodně  naučila je, že tak jako si vybírám činnosti, kterými se budu zabývat, tak si do svého života vybírám i lidi. Můžu si to už dovolit. Mými přáteli jsou lidé singl ale i zadaní. Mladí i starší. Ženy i muži. Mám jen určitá kritéria:

  • Lidé pozitivní.
  • Lidé, kteří mě umí podpořit.
  • Takoví, kteří si věčně nestěžují.
  • Inspirující lidé.
  • Lidé od kterých se mám co učit, nebo kteří se naopak  rádi učí ode mě. Koloběh.
  • Mám s nimi komunikaci, která mě dobíjí.
  • Když  se loučíme, je mi  fajn.
  • Lidé, kteří si mě váží a také se ke mně tak  chovají.
  • Lidé, kterých si mohu vážit já.
  • Jsme k sobě upřímní. Lež a manipulaci nesnáším.
  • Lidé, kteří nemají ve zvyku pomlouvat druhé.
  • Lidé, kteří mě nesoudí, ale snaží se mě pochopit.
  • Lidé, kteří se neurážejí a problémy umí v klidu vykomunikovat.

Dobrý pocit na prvním místě 

Zásadně se vyhýbám lidem, kteří mi ublížili. Nezlobím se na ně, ale ve svém životě je nechci. Cítím se vedle nich jako žlučníkář po česneku. I když je česnek skvělý, nemocní po něm mají často žlučníkový záchvat. Takže spouštěče čehokoli nepříjemného vypouštím.

Nikomu nemusím nic vysvětlovat a nemusím si s každým kamarádit. Člověk nemusí být mučedníkem. Pokud mě něco nebo někdo činí nešťastnou, škrtám ze seznamu. Čas strávený s člověkem, který mě energeticky vysává nebo mi způsobuje smutek a nervozitu, takový čas není pro mě příjemný ani přínosný.

Mám  se ráda a tím pádem si ve všem dopřávám to nejlepší. A to platí i o lidech. Jsem žena, která miluje život a miluje lidi. Ctím své přátele a vážím si druhých. Ráda pomohu, poradím, vyslechnu. Ale když si mám vybrat jestli pojedu na výlet nebo na dovolenou s někým, kdo mě rozčiluje nebo sama, volím samotu. Já se se sebou nenudím, naopak.

Vezmu si  foťák knihu, blok, hudbu do sluchátek a je to pro mě mnohem lépe strávený čas. Fotím, čtu, učím se něčemu novému, píši, tvořím. Někdy  komunikuji s podobně nastavenými lidmi ve skupině online, poslouchám webináře, nechám se inspirovat kouči, motivuji se a plánuji, do čeho dalšího se pustím.

Takové chvíle o samotě někde na pláži, na horách, v zahradní restauraci  nebo dokonce jen doma na balkóně, miluji. Čerpám pozitivní energii ze sluníčka, z hudby, z toho co dělám a je mi fajn. Život je krásný a pokud se momentálně nacházíte v období nicoty, přeji Vám abyste se na ni začali dívat jako na prostor, který v budoucnu může být plný zajímavých věcí.

Samota je nebezpečná tím, že je návyková.

Jednou poznáš kolik je v ní míru

a už nechceš zápasit s lidmi.

Carl Gustav Jung

Solitér je pro mě ten, kdo umí být sám. Může zářit jako diamant nebo působit jako nádherný majestátní strom. Žít jako solitér a samostatně komponovat svůj život je pro mě jistý druh umění. Inspiruji druhé, aby našli nové zdroje štěstí a radosti. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.