Určitě hodně z vás tento seriál vidělo. Jiní zase možná něco od Dana Buettnera četli nebo jste o modrých zónách slyšeli od známých. Mě osobně nadchnul tento čtyřdílný dokument, který běží na Netflixu a protože vím, že někteří Netflix nemají, jiní zase nemají moc času, a protože zapomínáme velkou část toho, co slyšíme nebo vidíme, rozhodla jsem se, že něco z tohoto seriálu dám na svůj blog.
Důvod je jasný. Toto téma mě velmi zajímá a je pro mě aktuální. Hlavní myšlenky si tak mohu kdykoli rychle připomenout, přečíst v tramvaji nebo v čekárně, a to rovnou tady. Také si to tím pádem lépe zapamatuji, víc o tom budu přemýšlet a budu víc myslet na to, abych tyto důležité informace zařadila do svého života.
Nezapomenu ani na vás a občas vám článek znovu připomenu nebo z něj vytáhnu nějaké myšlenky do příspěvků. Tyto informace jsou pro všechny generace důležité, ale já se už cítím zasažena přímo. Je nejvyšší čas něco ještě upravit. Mám stárnoucí rodiče, velmi dobře vidím, jaké problémy a onemocnění staré lidi postihují a moc ráda bych stáří prožila v dobrém zdraví a v plné aktivitě.
Dan Buettner, dlouholetý člen výzkumného týmu National Geographic, začíná dokument těmito slovy. „Většina z nás nechce ani pomyslet na smrt. Na to, že zeslábneme, ztratíme vitalitu, naposledy zavřeme oči. Ale stane se to. Otázkou je, kdy? Kolik let ještě budeme žít? V jakém fyzickém a duševním zdraví prožijeme své stáří? A můžeme to nějak ovlivnit?
Lidé většinou chtějí kvalitní, dlouhý život a také se o to snaží. Utrácejí obrovské peníze za potravinové doplňky, různé poradce, členství v posilovnách, ale evidentně to moc nefunguje. Dvě třetiny z osmi miliard lidí zemře předčasně na nemoci, kterým lze předcházet.“
Modré zóny, jak jim Dan Buettner říká, to jsou místa na světě, kde se nejčastěji lidé dožívají sto let. Žijí plnohodnotný, šťastný a aktivní život. A my se od nich můžeme naučit, jak k tomu došli. Každému z nás tyto informace mohou prodloužit aktivní život o několik let.
V prvním díle se podíváme na ostrov Okinawa. Země nesmrtelných. Země nejdéle žijících lidí. Ale co je důležitější. Je zde jen zlomkový výskyt cukrovky. Mají pětinovou míru srdečních chorob, a hlavně nemají téměř žádnou demenci a dožívají se i 100 let. Co dělají jinak, že je tady tolik stoletých lidí, kteří jsou vitální?
Žena, které je 101 let je vitální, energická, vtipná a pozitivní. Hraje na hudební nástroj, takové okinawské banjo. S naprostou přesností vybrnkává tóny a k tomu si zpívá. Má úžasné kognitivní schopnosti a naprosto úchvatně tančí. Ladně pohybuje rukama a udrží při tanci dokonalé držení těla. Má totiž na hlavě láhev, která ji během tance nespadne. A tato žena říká: „Vždycky se bavte. Nezlobte se. Užívejte si život se všemi kolem. Ať jsou všichni šťastni. Nikdy se nezlobím a hodně se směji.“ Takže nenechat se stresovat a hodně se smát. Smích prodlužuje život.
Dle studie z r. 1950, kdy dnešní století žili, 67 % stravy na Okinawě dělaly sladké brambory. Zatímco maso, vejce a ryby tvořily jen 1-2 %. V ostatních částech Japonska činily sladké brambory jen 3 % příjmu. Člověka hned napadne: „Tak to musí být ono!“ Ale asi není jen jedna zázrační potravina. Jedí tady také pelyněk, hořkou okurku, goju, tofu, sóju aj. To všechno jsou potraviny s léčivými nebo zdraví prospěšnými účinky. A ano. To, co zde lidé jedí, je jedním z důvodů, proč se dožívají dlouhověkosti. Ale není to všechno.
Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv, doporučuje jíst denně 2 000 kcal na osobu a na den. Ale v reále přijmou Američané průměrně 3 600 kcal na osobu a na den. Poznámka: Myslím, že nejenom v Americe. Zkuste si zapisovat do kalorických tabulek po dobu jednoho týdne vše, co sníte a vypijete. Překvapí vás to možná. Mě to překvapilo nebo spíš jsem to do té doby nechtěla vidět.
Marion Nestle je americká profesorka zabývající se výživou, studiem potravin a veřejným zdravím na New York University a v dokumentu vysvětluje, proč je 37 % Američanů dnes obézních nebo má nadváhu.
Na počátku sedmdesátých let řekl ministr zemědělství, že musíme produkovat více potravin, abychom nakrmili svět. Přiměl farmáře pěstovat víc jídla a ti tedy začali pěstovat víc jídla. Najednou mezi r. 1980 a 2000 bylo k dispozici na trhu mnohem víc potravin, než se spotřebovalo. Obrovský nadbytek potravin. Potravinářský průmysl to musel prodat.
V prostředí, kde je 4 000 kcal na den pro každého člověka, musíte lidi přimět k tomu, aby celkově víc jedli. Aby jedli větší porce. Takže se porce začaly zvětšovat. Zároveň bylo nutné „donutit“ lidi jíst více jídla a chtít ho víc. Jednou z cest se stala struktura jídla. Bylo křupavé nebo krásně šťavnaté. Jídlo se začalo barvit, aby bylo přitažlivější. Začala se přidávat spousta přísad, aby jídlo chutnalo skvěle a aby krásně vonělo.
Poznámka: Třeba 120 gr. balení chipsů Lays má 617 Kcal. Díky křupavosti, vůni, barvě a veškeré té úžasné chuti tomu nedokážeme odolat a přijmeme daleko víc kalorií, než kdybychom jedli přirozenou stravu. Jednoduše syrová petržel nebo špenát nás tak nerozněžní. 🙂 Tohle je děsivé, ale tak nějak to pozorujeme, že i tady u nás, cca od revoluce, se lidi vykrmovali jako Otesánci nebo jako husy na posvícení.
Na Okinawě ale lidé přijímají stále jen kolem 2 000 kcal denně. Není to tak, že by hladověli. Ale jejich jídlo má mnohem méně kalorií. V Americe si dá člověk jeden hamburger, slupne ho za dvě minuty a pozře 750 kcal ani o tom neví.
Poznámka: My tady máme naštěstí hamburgery asi menší a obsahují méně kalorií. Takový BIG MAG jsem dohledala, má 544 Kcal. Ty menší mají samozřejmě kalorií méně. Ale i tak máme pocit, že jsme nic nesnědli. Co to je jeden hamburger!
Na Okinawě si naproti tomu dáte hromadu zeleniny rychle opečené na pánvi s tofu a cpete se. Cpete se a připadáte si jako žrout, a přitom do sebe dostanete třeba jen 350 Kcal. Navíc před každým jídlem místní říkají: „Hara, hachi, bu.“ Což znamená osm z deseti. Připomínají si tak, že mají přestat jíst, když jsou na 80 % najedení. Takže další jejich tip je, že jí nízkokalorickou stravu a nepřecpávají se.
94letá žena jezdí na kole a šije oblečení. Pořád se trefí nití do oka jehly, a to bez brýlí!!!😊 Obdivuji. Já už jsem teď slepá, jak patrona. Kromě šití se stará také o malou zahrádku. Jiná 97letá žena ukazuje, že má pořád na rukou svaly. 87letý muž sedí na zemi se zkříženýma nohama a vyrábí něco ze dřeva. Říká, že nestačí jenom chodit, že člověk také nesmí ztratit rychlost. Lehce, ale rychle se předkloní a dotkne se čelem země a pak jako jogín zvedne celé tělo a drží celou svou váhu těla se zkříženýma nohama jen na prsech rukou. Neuvěřitelné.
Takový společný rys domácností na Okinawě je ten, že nemají téměř žádný nábytek k sezení. Mají nízký stolek, kde si dávají jídlo a čaj a podložky tatami. Ti staří lidé si sedají na podlahu! Století lidé, kteří si sedají na zem a vstávají tak 30x za den. Posilují tím střed těla, posilují dolní končetiny a zlepšují svou rovnováhu. A jak to souvisí s dlouhověkostí? V Americe je jedním z deseti důvodů smrti starších lidí pád a následná léčba. Takoví lidé upadnou, protože mají slabé nohy a neudrží rovnováhu, protože stále jen sedí na židlích a v křeslech.
Poznámka: Tady připisuji svou zkušenost. Není to tak dávno, co jsem se musela kvůli rekonstrukci bytu, přestěhovat na nějaký čas do provizorního bydlení. Spala jsem tam na matraci, položené jen na zemi. Ty muka, když jsem se potřebovala zvednout. Nejsem žádná lesní žínka, ale kus ženské. Také zvedat se z měkké matrace není to samé jako zvedat se z tvrdé země. Než jsem si večer lehla, většinou jsem si minimálně 3x vzpomněla, že mi ještě u lůžka něco chybí. Proklínala jsem tu matraci.
Co se však stalo. Po dvou až třech měsících jsem pravděpodobně přirozeně a bez cvičení posílila nějaké neznámé svaly a udivilo mě, jak je to vstávání najednou jednoduché. Možná jsem do té doby tyto svaly vůbec nepoužívala, možná jsem ani nevěděla, že nějaké takové svaly mám. 🙂
Vy, co cvičíte, s tím asi problém nemáte, ale já spíš patřila mezi lenochy a gaučové typy. Navíc sedavá práce atd. Takže po přestěhování jsem si vylepšila své nízké lůžko a zůstala u toho. Objevila jsem totiž, jak dobrý vliv to má na mou kondici. Je pohodlné, 140 cm široké, což je pro mě úplné lóže, a navíc se mi líbí japonský styl.
Po shlédnutí tohoto pořadu jsem se jenom ujistila, že je to dobře. Už ani vysokou postel nechci. Jak tady říkají, je to dobré na rovnováhu a na svaly. Tak hybaj děvče pěkně nahoru a dolů. A znovu. Ať se nám ta rovnováha a síla nohou dlouho udrží. 😊 Ještě by to chtělo sedět i přes den na zemi u NB. To bych byla za chvíli jak laňka.
Většina lidí na Okinawě, má svoji zahrádku, a tak denně nějaké dvě hodinky sázejí, plejí, zalévají nebo sklízejí čerstvé ovoce.
Poznámka: Myslím si, že jim prospívá hlavně to, že mají prostě denně různorodý pohyb venku na vzduchu, na sluníčku a tvůrčí práci. Zahrádku nemám, mám ale naštěstí velký balkón. Ale i tak je důležité být denně venku a chodit. My z města, ty dřepy pak musíme holt natrénovat doma, když nemáme co okopávat. Nejlepší bude, když všechno důležité dáme do spodních polic. 😊 Teď mě napadá, bolí je vůbec kolena? Asi ne.
Tihle lidé se prostě hýbou, a hlavně mají pevnou dolní polovinu těla a dobře udržují rovnováhu.
Další žena 95 let vypráví, že se v důchodě nudila, a tak obešla všechny okolo a vytvořili tzv. moai. Jedná se o okruh známých, kteří dali dohromady své peníze a pomáhají si vzájemně v těžkých časech nebo když je někdo z nich nemocný. Zvnějšku to vypadá jako finanční skupina, ale pravda je taková, že spolu tráví čas, zpívají, tančí a jsou přátelé. Scházejí se a povídají si. To bude další z důvodů, proč žijí tak dlouho. Mají se na koho těšit.
Naproti tomu v západních zemích máme epidemii osamělosti. Lidé jsou čím dál víc osamělejší, izolovanější a nemají kontakt s ostatními lidmi, což může být problém a může nám to ubrat i 15 let života. Lidé na Okinawě tyto roky získávají tím, že si v důchodě najdou přátele, spojí se s nimi, tráví s nimi každý den část svého času. Poznámka: Samota neznamená osamělost, ale i tak se budu muset nad tímto bodem více zamyslet, mít ho na paměti a být aktivnější.😊Budu asi pořádat dýchánky.
Další zajímavý postřeh byl ohledně těžkostí v životě. Tito lidé prožili válku. Na Okinawě zemřelo během války 200 000 lidí. Ostatní často unikli smrti jen o vlásek. Bylo tam tedy hodně PTSD (posttraumatická stresová porucha). Dodnes si válku pamatují a mluví o ni. Ale zároveň si uvědomují, jak velký a drahocenný dar, život je. „Ať se děje cokoli, ať jste jakkoli chudí, můžete přežít.“ Po tom všem jsou vděčni za svůj život a vytvořili si zdravé a šťastné prostředí. Možná nakonec i ty špatné zkušenosti přispěly k jejich vitalitě. Užívají si přítomnost. A to je důležité.
Je to asi nejdůležitější z faktorů přispívající k dlouhověkosti. „To, co dělám, tady po mně zůstane. Je to můj odkaz. Je to mé poslání. Je to můj smysl života.“ Když lékař navštíví dlouhověkého člověka, zkontroluje jeho fyzický a zdravotní stav a pak se ho zeptá na to, jaké je jeho IKIGAI. Zjistí tak, jestli má ještě smysl života. Je to hlavní faktor ovlivňující duševní stav stoletých lidí. Když ztratíme svoje ikigai, zemřeme.
Lidé z Okinawy i v pokročilém věku stále nějak pracují, alespoň chvilku. Třeba na zahrádce pěstují zeleninu, nebo šijí oblečení, někteří mají dokonce stánek na trhu, kde pracují jen ráno. Stále zaměstnávají svou mysl a udržují své tělo v pohybu. Znají smysl vlastního života. Znají důvod, kvůli kterému ráno vstanou z postele. Stále se jim opakuje, že jsou důležití a že je druzí potřebují. Lidé, kteří mají smysl života a jsou potřební, znají svoji cenu.
K dlouhověkosti přispívají obyčejné drobnosti.
Rozhodně vám tento seriál „Jak se dožít stovky“, vřele doporučuji shlédnout.
Zdroj: Netflix, seriál Jak se dožít stovky od Dana Buettnera
Velkou část dokumentu jsem citovala tak , jak to bylo ve filmu, abych to příliš nezkreslovala. Poznámky kurzívou jsou moje postřehy.