Co se s námi děje, když prožíváme strach a stres?

Co se děje v našem těle, když sledujeme hrůzné zprávy a jak to na nás působí?

Každou chvíli se na nás řítí nějaká katastrofická zpráva. Nejdříve to byl Covid a zprávy z celého světa, jak tato nemoc zabíjí obrovské množství lidí. Nevěděli jsme, co se děje a tak jsme žili někteří ve strachu. Pak to byla válka s Ukrajinou, dále 7. října nepochopitelně násilný vpád Palestinců z Gazy na civilisty v Izraeli a koncem roku osamělý střelec v Praze. Jsou to šílené zprávy a člověk pak každou chvíli váhá.

Nechci to sledovat, aby mě to nepohltilo.

Nedělá mi to dobře.

Ale moc dobře se mi to nedaří.

To je strašné .

Vím, že když to budu sledovat a online prožívat ty události tak, že budu vnímat zděšení a strach těch lidí a nikomu tím nepomůžu a sobě už vůbec ne.

Nicméně je to těžké. Kontrolujeme zprávy, sledujeme politiky, pozorujeme, jak se k tomu kdo staví a co se bude dál dít. A děláme to, co skoro všichni. Přemýšlíme nad lidmi, kteří jsou v samém centru konfliktu. Přemýšlíme nad tím, jak bychom se cítili my v takové situaci a vnímáme, že jsme nikdy válku a násilí necítili tak intenzivně jako teď. Jako by nám to dýchalo na záda.

Jsme mírová generace. Válka pro nás byla doteď minulostí. Znali jsme ji z filmu nebo z hodin dějepisu. Ano, žili jsme v totalitě, ale válku jsme nepoznali. Jediné, co jsme prožili, byla sametová revoluce.

I já sleduji zprávy. Vidím padající bomby, rozbité domy. Dívám se do očí mladých mužů a cítím, jak bych se bála o své syny, kdyby byla válka tady. Přemýšlím o tom, jestli by nás západ chránil nebo by nás zase obětoval. A nakonec vždy skončím u myšlenky: „Proč někdo chce válku, smrt, ničení, bídu, zabíjení? Vždyť život je tak krásný, tak proč má někdo potřebu všechno pálit, ničit a zabíjet?“

My ženy, v sobě máme program, dávat život. Dávat vše potřebné k růstu. Dáváme lásku, něhu, bezpečí a všechno, co je potřeba, aby naše děti vyrostly ve zdravé a šťastné ženy a muže. Dáváme jim to nejlepší, co máme, když rostou v našem bříšku, když je pak kojíme nebo krmíme. Také, když je učíme, vychováváme a doprovázíme na cestě k dospělosti. A tak je pro nás zcela nepochopitelné, že někdo dělá opak. Že narušuje bezpečí druhých a že jen tak vezme někomu druhému život.  

I velká část mužů tady takto smýšlí. Jsou přítomni u porodů, pečují společně se ženou o děti a tím, jak se stávají přímou součástí, dívají se na hodnotu života jinak. Naši synové už nechodí na vojnu a nikdy nepomýšleli na to, že by měli válčit, zabíjet. Žijeme si tady v hojnosti a radosti.

Nebo žili jsme, dokud nejdříve nepřišel Covid, válka na Ukrajině, dokud jsme neviděli zvěrstvo v Izraeli a nepocítili strach o své děti ve školách.

Díváme se na zprávy, emotivní videa a sledujeme to všechno v živém vysílání. Vytahuje to z nás vše, čeho se bojíme. Hluboce uložené programy v podvědomí i ty zděděné z rodových linií se aktivovaly a začínají na nás působit. Cítíme se divně. Cítíme napětí v celém těle. Přichází smutek, zděšení, nepochopení, strach, vztek, bezmoc.

Rozhodla jsem se vědomě sledovat, co všechno se se mnou děje, když události plně sleduji a prožívám. Přitom jsem se vědomě zastavovala a sledovala mysl, pocity, strachy, myšlenky, tělo.

Kromě výše uvedených pocitů se mi ihned začaly přesouvat hodnoty a priority. Moje mysl začala na základě signálu mozku analyticky vyhodnocovat možné nebezpečí, procházet možná opatření a aktivovat strategie k záchraně. Byly to jen krátké obrazy v mé mysli, ale byly. Kdybych nebyla ve vědomém pozorovacím procesu, mohlo by mě to pohltit.  

A to se také na chvíli stalo.

Když totiž vše sleduji intenzivně, přichází skutečný strach. Moje emoční tělo začne reagovat na obrazy plné lidského strachu, utrpení a bolesti. Mysl začne automaticky promítat tyto obrazy ze zpráv do představ o mém životě. Simuluje mi možnou budoucnost. Vím, jak to funguje a vím přesně, co mysl dělá, a přesto nedokážu zabránit tomu, aby se to alespoň na moment nezablesklo v mé hlavě.

 Místo neznámých dětí schoulených v úkrytu nebo zděšeně pobíhajících za zvuku sirén, vidím svá vnoučata. V rozbitých domech, vidím domy svých blízkých. Všude vidím mrtvé, někdy dokonce nezakryté a psychika bere za své. Ne, to není film. To je skutečnost a některá je velmi blízko nás.  

Moje emoční tělo je vzhůru, pohltí mě a promítá mi ty obrazy stejně jako by se to dělo právě teď mně a mé rodině. Slzy se mi derou do očí a já cítím válku. Pro mě dosud něco naprosto nepředstavitelného.

Pozoruji svou mysl i své tělo a sleduji, co se mnou tyto informace dělají.  A to vůbec netuším, co dalšího se uvnitř v mém těle ještě odehrává. Vím jen, že se v takových situacích vyplavuje adrenalin a kortizol, stresový hormon, který tělo produkuje v době vzniku neobvyklých situací.

Vím, že se mi tím pádem zrychluje můj tep, srdeční činnost a zvyšuje se mi tlak. Rozšiřují se průdušky, mění se povrchové cévy, zvyšuje se hladina cukru v krvi a všechno v mém těle se mění. A mění se to proto, abych mohla utíkat. Utíkat, běžet, co nejrychleji a co nejdál nebo bojovat.

Jenže já neběžím. A už vůbec nebojuji. Dokonce ani nepracuji fyzicky a moje tělo teď vůbec, ale vůbec nepotřebuje tohle všechno k tomu, aby jen sedělo u počítače za psacím stolem.

Žádné fyzické výkony nepodávám. O to je má situace horší.

Uvědomuji si, že strach je důležitý a je tady proto, aby nás vedl k akci. Je tady proto, abychom produkovali ve stresové situaci fyzickou aktivitu. Strach vyplavuje do našeho těla látky, které nám fyzickou aktivitu usnadní. Jenomže, když se aktivita nedostaví, víme skutečně, co nám ten nadbytek hormonů způsobí? Já se jen dočetla o tom, že následkem dlouhodobého nebo extrémního zvýšení hladiny kortizolu jsou:

Po zkušenosti z doby covidové vím, že mě celý ten proces nakonec ochromil a zasáhnul můj organismus. Vyplavené hormony běhaly zděšeně mým tělem, ale já jsem neběhala. Byl to dlouhodobý stres a ještě ani neskončil a začaly přicházet další a další a další… A tak už dnes vím, že můžeme dělat jen dvě věci. Po prvním šoku, kterému jsme se většinou nedokázali ubránit, se musíme rozhodnout.

1) Pomůžeme, pokud chceme a můžeme. A dál sledujeme dění jen třeba jednou nebo dvakrát denně a nejlépe jen z psaných textů a nebudeme se do toho emočně nořit, sledovat videa, fotografie atd.

2) Nebo se tím necháme pohltit, protože cítíme, že to chceme prožívat nebo, že se nedokážeme od toho odpoutat. Ale pak bychom vážně měli něco dělat.

Něco, co skutečně pomůže a co nás fyzicky unaví. A pokud nebudeme třeba celou noc nakládat vagón s humanitární pomocí, měli bychom se alespoň dostatečně hýbat. Mám takové tušení a články lékařů mi to potvrdily, že není dobré pro naše tělo ty hormony nevyběhat. A už vůbec ne, když se to děje dlouhodobě.

V každém případě vracejme tělo do normálu. Meditujme, dýchejme, choďme do přírody, poslouchejme krásnou hudbu, sledujme pohodové fotografie, filmy a videa. Buďme TADY A TEĎ. Využijme toho, co víme o adrenalinu a endorfinech, že jsou něco jako přírodní drogy, které si umíme sami vytvořit. Jen si buďme vědomi toho, proč je máme. Adrenalin nám zmobilizuje celé tělo k akci, když jsme ohroženi na životě, ale pokud nikam neběžíme, alespoň to pravidelně napravujme endorfiny, které naše tělo zklidní a utlumí pocity strachu.

Není to lhostejnost, ale je to podle mě jediný zdravý přístup. Soucit je cit, který vnímá situaci druhých, ale zároveň si zachovává odstup od strachu, aby mohl pomáhat. Kdyby se lékař příliš ztotožnil se strachem svého pacienta, asi by ho nemohl operovat. Potřebujeme nadhled. Smysl má jen taková pomoc, která skutečně těm lidem pomůže. Můj strach a smutek, pokud jej přímo s těmi lidmi nesdílím, jim nijak nepomůže.

Každý to samozřejmě může cítit jinak a mít na to jiný názor, ale já chci myslet na hezké věci, srovnat své tělo do klidu a bezpečí a vysílat štěstí, lásku, naději a mír. Jak řekla matka Tereza:

Cítím hluboký soucit s každým, kdo prožívá takové utrpení, ale není v mé moci jim v tuto chvíli adekvátně pomoci. Co ale mohu udělat je to, že dám vědět vám, že je v pořádku starat se o své zdraví. Je v pořádku pečovat o svou psychiku. Je v pořádku nezabývat se tím, co nám ubližuje.

Proto jsem vám alespoň trochu laicky chtěla popsat, co s námi a s naším tělem dělá příliš mnoho zpráv, videí a fotografií z bojiště nebo z míst, kde je násilí. Co nám úzkost a strach působí. Byly to náročné situace, které nás opravdu silně zasáhly a každý by měl posoudit, jestli mu sledování takových zpráv dodává odhodlání jít a něco udělat nebo mu to jen bere zdraví.   

Není nám už 20 ani 30 ani 40…většině. Takže já se budu držet pravidla, že pokud s tím nemůžu nic udělat, nebudu se tím příliš nebo dlouho zabývat. Čemu věnujeme pozornost to roste. A já vážně nechci, aby něco takového tady u nás, v mém Česku rostlo. Přeji si svět, kde je mír a bezpečí.