Nedávno jsem viděla film „Divočina“, který ve mně dlouho přetrvával a stále na něj myslím. Nemohu ho dostat z hlavy.
Je to příběh ženy, která si po smrti matky a rozpadu manželství, myslí, že už přišla o všechno. Do života jí navíc vstoupí i drogy a náhodné známosti na jednu noc. A když už má pocit, že nemá co ztratit, udělá nejimpulzivnější rozhodnutí svého života.
S nulovou zkušeností s divokou přírodou a s obludně těžkým batohem, poháněná zbylou vůlí, se rozhodne plně sama zdolat 1770 km dlouhou vysokohorskou trasu, pojmenovanou PCT Pacifik Crest Trail. Jedná se o nejdelší, nejtěžší a nejdivočejší stezku v celé Americe.
Tento příběh ve mně probudil některé mé vlastní vzpomínky na nejtěžší období v mém životě. A připomněl mi i životní příběhy lidí, se kterými jsem se setkala. Jednotlivé fáze měly podobný scénář. Trochu jsem zavzpomínala a sepsala je.
Možná jste něco podobného také prožili, nebo právě prožíváte a jste v některé fázi své cesty “divočinou“. Článek vám ukáže, že pocity, které zažíváte v těchto obdobích jsou normální, ale také, že překonáním všech překážek získáte nové hodnoty.
Když o hodně přijdeme, můžeme nevědomky započít destrukci vlastního života. Přestáváme budovat, tvořit a místo toho začneme klesat ke dnu. Postupně se noříme do temného údolí. Pohltí nás smutek a my můžeme propadnout lenosti, apatii, pocitu zoufalství, izolaci, alkoholu, drogám, promiskuitě.
Máme pocit, že na ničem už nezáleží. Hlavně, abychom nic necítili. Neřešíme důsledky. Nezabýváme se zodpovědností ani morálkou. Přežíváme den za dnem. Všechno je jako v mlze.
V takovém období někdy jednáme způsobem, který pro nás není typický a většinou jsme sami překvapeni, kde se v nás takové chování bere. Čím déle to trvá, tím více ničíme svůj život a vše, co v něm ještě zbylo. Padáme na dno. Můžeme ztrácet své zásady, zdraví, přátele, rodinu, práci i sami sebe.
Naštěstí však u většiny z nás dochází k procitnutí: „Co to dělám? Dost!!!“ V tu chvíli, jedním máchnutím, smeteme sebezničující způsob života a rozhodneme se vrátit zpět na výsluní. Pochopíme, že jsme už opravdu hodně hluboko v problémech a že jediná šance, jak žít zase normálně, je od toho dna se odrazit.
Objektivně se podíváme na svůj život, přiznáme si své porážky i své chyby. Již nejsme v roli oběti. Víme, že všechno teď záleží jen a jen na nás. Ponoříme se do sebe, do své samoty a sbíráme sílu.
Mlha se rozplývá. Po dlouhé době začínáme poprvé vidět jasněji situaci, ve které se nacházíme, a především po dlouhé době se nám začíná ukazovat cesta, kterou se můžeme z té šlamastiky dostat.
Bez vymlouvání si přiznáme, co všechno jsme zanedbávali. Důvodem bylo to, že jsme mysleli jen na jedno. Jak k nám život není fér. Ale s tím je konec. „Tohle jsem teď já? Místo, abych cokoli zlepšovala, sama sobě ubližuji a dělám vše pro to, abych zničila svůj vlastní život i svou hodnotu! Sama sebe potápím. To je strašné.“
„Ne, tohle už nechci.“ Cítíme touhu vše změnit, zažívat opět radost, spokojenost a také chceme něco dokázat. A protože se už dokážeme nasměrovat k nějakému cíli, rozhodneme se k odrazu.
I když je toto období těžké a emočně náročné, objevíme v sobě neuvěřitelný zdroj síly a energie. Spatříme naději. Po dlouhé době zase cítíme touhu, která je obrovským hnacím motorem.
Hrdinka filmu se na tomto rozcestí rozhodla překonat náročnou pacifickou stezku. Já jsem se tenkrát rozhodla přestěhovat do Prahy a začít sama nový život. Vydělávat peníze, zbavit se dluhů a žít hezký a bohatý život. Někdo jiný se třeba rozhodne studovat, přestěhovat se do jiné země, zhubnout a dostat se tak do skvělé fyzičky.
Každý si vybere něco jiného, ale jedno mají tyto cíle společné. Jsou náročné a odvážné. Chceme něčeho dosáhnout, ale podvědomě, jako bychom si přáli, aby to bylo těžké. Chceme těžkou zkoušku nebo velkou změnu, ve které dokážeme, že jsme pořád dobří. Že na to jednoduše máme. Chceme být na sebe hrdí a mít možnost neopakovat minulé chyby.
Jaké chyby? Třeba, že jsme se špatně rozhodovali, vybrali si špatného partnera nebo, že jsme za sebe víc nebojovali. Že jsme byli slepí a hluší. „Je to moje chyba!!! Neměla jsem být tak hloupá, to jsem přece mohla vědět, vidět, tušit.“
Nevím, kde se v nás bere to sebemrskačství, ale většinou nejen, že prožíváme bolest z rány osudu, ale ještě jsme k sobě tak nelaskaví, že ze všeho obviňujeme sebe. Přitom je tak jednoduché podívat se na sled událostí bez sebeobviňování.
Jak? Třeba si říct něco takového: „Stalo se. Nejsem vševěd. Nemohu odhadnout, jak se věci budou vyvíjet. Nemohu dopředu vědět, jak se druzí zachovají, nevidím lidem do hlavy. Něco se pokazilo? No, to se stává. Jdu dál. Svůj život komponuji já sama.“
„Já režíruji to, jak se hra mého života dál bude odvíjet. Je čas přepsat scénář. Vyměnit kulisy, herce a jít dál. Napsat nový příběh, který bude takový, jaký chci, aby byl.“ V takovém bodě zlomu jsme připraveni si začít odpouštět, dělat správná rozhodnutí a začít si věřit.
Poprali jsme se s vlastními myšlenkami a odrazili jsme se. Jsme plni síly a začínáme věřit tomu, že všechno zvládneme. Zatneme zuby a stoupáme. Porážíme vlastní démony.
Postupně na svět dostáváme své nové já. I když jsme často jen sami se sebou, nevadí nám to. Cítíme, že právě toto potřebujeme. Už nechceme stále dokola rozebírat s přáteli, co se stalo. Dobře to víme. Minulost začínáme sledovat jen ve zpětném zrcátku a díváme se především dopředu.
Zažíváme první úspěchy a máme z toho radost. Čím déle jdeme cestou za vlastní sebedůvěrou, tím méně se vracíme do sebelítosti.
Jsme už mnohem vyrovnanější, zkušenější, a i když je toto období náročné a plné změn, radost, kterou zažíváme, nás doslova nabíjí spoustou energie. Začínáme objevovat nový život a úsměv začíná zdobit naši tvář.
I když zažíváme bolest a trápení, získáváme obrovský dar. Poznáváme své hranice a své schopnosti. V bolesti rosteme, a i když je život někdy krutý, přesto nám dává stále nové šance a také poznání, že se nikdy nemůžeme předem připravit na to, co nás potká.
Nemůžeme dělat vždy perfektní rozhodnutí. Je zcela přirozené, že v nových situacích děláme přešlapy. Když něco zažíváme poprvé, nevíme, co funguje a co ne.
Nejsme dokonalí a ani to není smyslem našeho života. Naším úkolem je naučit se zvládat překážky, ustát změny, najít cestu z bludiště. Teprve, až když zažíváme životní kotrmelce, vyplavou na povrch naše slabá místa, na kterých pak můžeme dále pracovat.
Každá bolest, která nás potká, kterou nám způsobí někdo druhý, nebo kterou si způsobíme sami, nás něčemu naučí. Ukáže nám naši zranitelnost, ale také nám ukáže náš potenciál, naše silné stránky, o kterých jsme neměli ani tušení, že je máme. Každá taková bolest nás nechá nahlédnout do našeho nitra.
Neprůhledná stěna se roztříští a my opravdu vidíme sebe samotné. Skutečné, se všemi chybami, bez iluzí, bez přikrášlení a přesto na sobě uvidíme spoustu úžasných schopností, dovedností a charakterových vlastností. Uvidíme svou sílu a svou pokoru.
Všechno, co prožijeme, nás mění a utváří, a když to pochopíme, smíříme se s tím, že budeme nějaké chyby dělat i nadále. Jednoduše si to dovolíme. Právě díky nim se z nás totiž nakonec stávají lepší lidé. Vybroušené diamanty.
Svůj blog píšu pro solitéry. Pro ty, kteří jsou z nějakého důvodu momentálně sami. Hlubší a podrobnější rady na cestu ke šťastné samotě, krátkodobé nebo i dlouhodobé, najdete v mém eBooku „Manuál pro solitéry „.
Více se dozvíte kliknutím na obrázek knihy.