Dnes je můj život plný pohody, spokojenosti, rozmanitosti a pro mě velmi důležité jistoty. Každý den se těším na něco nového, dokáži se bláznivě nadchnout a můj seznam toho, co chci zažít, co chci poznat, které země chci navštívit je hodně dlouhý.

Ne, to bych kecala. Takhle to dlouhodobě není možné. Přišly nové starosti a problémy. V rámci rodiny, i ty osobní. Všechno se pořád mění. Sotva něco vyřešíme, už už na druhé straně něco jiného vykukuje. Ale rozhodně, a to říkám s čistým svědomím, je mi mnohem lépe a zvládám nástrahy života s větším přehledem než v r. 2011, kdy to všechno začalo. 

Když se ti život zkomlikuje a zvládneš to,

podruhé už víš, jak na to a já to ráda předám dál.

Život Samotářky nebyl na seznamu mých přání, ale nakonec jsem jejímu kouzlu podlehla natolik, že dnes s úsměvem říkám.

Vyprávím svůj příběh samotářky a popisuji svou cestu samotou jako žena po rozpadu vztahu, matka dětí, které opouštějí hnízdo a osamělý člověk v neznámém městě, pracující z domova.

Inspiruji druhé aby se samoty nebáli, získali z tohoto období co nejvíce a našli nové zdroje radosti a štěstí .

Dříve jsem měla kolem sebe pořád plno lidí. Manžela, děti, přátele, rodinu. Pracovala jsem jako manager komerční budovy a i tam jsem se pořád pohybovala mezi lidma.

Jak moc jsem si přála být alespoň chvíli sama.

Přání jsou ale zrádná a často se plní tak, jak jsme to teda vůbec, ale vůbec nechtěli. A tak se stalo, že  děti postupně  opouštěly hnízdo, manželství se rozpadalo a já přišla o práci.
Zůstala jsem  bez – bez - bez. Všeho a všech.

Ujasnila jsem si priority. Musím někde bydlet, něco jíst, platit dluhy, které jsem si odnášela z manželství a na to potřebuji peníze. Žila jsem na Ostravsku, kde to tehdy s pracovními možnostmi nebylo jednoduché. Nezbývalo nic jiného než rodné město opustit a  začít od nuly v Praze. Ve věku, jak já s oblibou říkám, kdy už jsem měla několikrát  přetočený tachometr.

Veškerý svůj majetek jsem naložila do osobního auta a vyrazila jsem.

Kdybych tehdy měla věšteckou kouli, přiznám se, že bych do toho nešla.

Ocitla jsem se úplně sama v cizím městě, s cizíma lidma a bylo mi hrozně.

Ta nejhorší část ale teprve přišla. Moje nová firma po šesti týdnech zakázku zrušila a já byla uvězněná na místě, kde jsem skoro nikoho neznala. Bez přátel, bez rodiny, bez práce, bez peněz a navíc bez možnosti se vrátit.

Dostala jsem se do fáze, kdy se mi opravdu moc stýskalo po všem z minulosti. Kdybych tehdy mohla, vrátila bych všechno zpět, protože stesk a smutek byly nesnesitelné. Dobře si pamatuji ten pocit. Slyšela jsem i tlukot vlastního srdce a to ticho, to bylo šílené. Cítila jsem se opuštěná, zapomenutá, nemilovaná a naprosto zbytečná.

Nikdy předtím jsem netušila, jak je pro mě důležitá taková maličkost jako třeba  potkat na ulici někoho známého a říct mu  "Ahóóój  jak se máš?" 

Všechny tváře na ulici byly neznámé. Všechna místa byla pro mě neznámá. Nic - kde bych se napojila vzpomínkou. Žádný záchytný bod. Nic, kde bych nasála něco hlubšího  z mé minulosti. Jen prazdnota a neznámo.

Naštěstí první sloveso na mém seznamu je:

NEVZDAT SE ! NIKDY SE NEVZDAT !

DOKUD NEVYZKOUŠÍM VŠECHNY MOŽNOSTI.

A tak po prvním šoku a proplakané noci přislo rozhodnutí.
Najdu si jinou práci, splatím dluhy a do tří let začnu žít život podle "svých" představ. To byl ten lehčí úkol.

Těžší úkol byl, čím to prázdno uvnitř sebe vyplním a čím rozzářím svůj osobní život. Tehdy jsem si ještě myslela, že potkám nějakého pana božského a tím se to vyřeší. Nestalo se tak a já dostala příležitost, naučit se být šťastná ve vztahu sama se sebou.

Vyprávím svůj příběh o tom, jak  jsem  formou pokusů  a omylů, krůček po krůčku: